Pochybuji, že by se na našem zasedání vyskytl někdo tak zahleděný do věcí vědy, aby nesdílel pocit, že provozování vědy ve státních institucích je závislé na politickém klimatu a na hospodářské prosperitě státu. Pro případ, že by však někdo přece jen trochu zaváhal, přeji si dodat, že i kdyby se naší vědě dařilo tak, jak by se jí ve vyspělé evropské zemi dařit mělo, je naší občanskou povinností nejen dbát na možné důsledky našeho badatelství, ale mít i upřímný zájem o osud ČR, Evropy a světa.
Krize politického života v ČR je v prvé řadě krizí mravní. Náš stát se stal zemí zaslíbenou pro podvodníky domácí i zahraniční, pro lháře, pro obchodníky s narkotiky a pro prostitutky. V ČR se někdy uplatňuje značně primitivní, ba směšné chápání lidských práv a velice špatné pojímání demokracie. Na tom nic nemění ani matoucí názvosloví, jež se používá pro činnost zločinců vykrádajících finanční instituce a průmysl. Vykrást je trefnější slovo, než vytunelovat. Většinu zločinců se nedaří vypátrat. Příliš to nevadí, protože i vypátraní pachatelé rozsáhlých trestných činů zůstávají nepotrestáni. Jediný případ pro ilustraci: případ Čadek. Ale ruku na srdce – je opravdu tak nepochopitelné, že lidé, svým založením tíhnoucí ke zločinům, je v tak rozsáhlé míře provozují v ČR? S ohledem na okolnosti, které to u nás dovolují, to není udivující. A nezlobme se v prvé řadě na ony zločince a podvodníky. Zahrňme hněvem a opovržením ty neschopné reprezentanty státní a obecní moci, kteří to mají na svědomí. Měl jsem v posledních letech mnohokrát možnost své znepokojení a rozladění sdělit mnoha významným politikům. Byl jsem obvykle nejen zdvořile vyslechnut, ale často se můj partner přidal na moji stranu. Bohužel nic víc se nestalo.
V zásadě stejný osud měly moje nesčetné výzvy a žádosti o změnu vztahu vůči vzdělanosti, školství vůbec a univerzitám zvláště a vůči veškeré vědě. Právě před rokem jsem v audiencích u 90% členů vládního kabinetu dosáhl hladce shody v tom, že vláda nesmí promarnit příležitost, jež se už nikdy nebude opakovat. Tou příležitostí bylo provedení a ukončení transformace Akademie věd ČR. Šlo o proces, jenž rozsahem, důkladností a hloubkou nemá v někdejším východním bloku obdoby. Vláda měla možnost říci, že úspěšná transformace AV ČR představuje významný proces, který se sluší ocenit morálně i materiálně a jenž musí být inspirací pro všechny zbývající oblasti vědy, pokud chtějí získat respekt a více prostředků pro badatelství. Zůstalo u slibu a vláda tuto jedinečnou příležitost promarnila.
Aby bylo úplně jasno, nezmění-li vláda zcela zásadně vztah ke vzdělanosti, školství a vědě, nezačne-li tyto oblasti pokládat, s ohledem na budoucnost ČR, za nejvýznamnější z priorit, šlo by o vládu špatnou a taková vláda by neměla mít nárok na existenci.
Česká republika je na rozcestí. Nepodaří-li se (po řadě prohospodařených let) zahájit nápravu v nejbližších měsících, ocitne se ČR, na dobu kam dohledneme, na cestě na Balkán. Proč je nápravy tak naléhavě třeba? Znovu připomínám, že naše země má nevýznamné energetické zdroje, chabé (a často špatně využívané) surovinové zdroje a nepříliš prosperující, dílem nemoderní, průmysl. Pro dobré části průmyslu dělá vláda méně, než dělají vlády prosperujících zemí. Mezi hrozivé charakteristiky hospodářské situace ČR patří už dlouho velice nepříznivý schodek mezi exportem a importem – u země typu ČR věru hrozivý fakt. Kupodivu dlouhou dobu nepoutal vůbec pozornost. Ani povrchnímu pozorovateli nemůže uniknout, že konkurenční tlak v průmyslové oblasti roste a není nejmenší pochyby, že tento tlak poroste nadále i v budoucnosti. Tato uvedená a nezpochybnitelná fakta vyžadují učinit už dnes rozhodnutí, jež pronikavě ovlivní osud ČR v prvých desetiletích příštího století. To nejzávažnější rozhodnutí se musí týkat oblasti vzdělání, odbornosti, a nejvyšší úrovně vědecké výchovy. Jde evidentně o školství a vědu. Nutno zmínit, že v rámci západní civilizace není země, která by této oblasti věnovala srovnatelně chabou pozornost. Jakkoli je současná hospodářská situace nepříznivá, a jakkoli rozsáhlá úsporná opatření nás ještě potkají, vláda by neměla za žádnou cenu připustit jakoukoli redukci prostředků pro tyto oblasti. Nejen to. Vyviňme maximální úsilí, aby se představitelé státu rozhodli i v době všeobecných redukcí, a právě v době těchto redukcí, o zvýšení podpory pro školství a vědu.
Na tomto místě je nutné zřetelně a důrazně upozornit na to, že ti, kdož mají pocit, že by se ČR mohla přiživovat na vědeckém životě a na vědeckých výsledcích západního světa, se mýlí. Již delší dobu mám nedvojsmyslné signály od těch, pro něž jsme příštími potenciálními partnery v Evropské unii. Tyto signály hovoří jasně a naléhavě: státní podpora vzdělanosti a vědy v ČR není dostatečná. Dosud šlo o signály ústní. Před několika týdny se francouzské ministerstvo školství obrátilo písemně na našeho velvyslance. Přitom prokázalo rozsáhlou znalost situace. Oslovují našeho velvyslance jako reprezentanta země, jež se má stát členem Evropské unie. Věcné výhrady se týkají širokého spektra aktivit od nedostatečné práce médií, pokud jde o objasňování úlohy vědy a výzkumu pro širší veřejnost, až po nedostatečnou podporu vědy v ČR. Pro toto shromáždění to není nic nového. Je to však naléhavý signál pro politická místa. Pokud má ČR opravdový zájem o vstup do EU, (běda ČR, kdyby tomu tak nebvylo), musí nastat změny bez větších průtahů. Tento první písemný signál také naznačuje, že ve státní správě na řádné úrovni by neměli mít místo lidé, kteří jako vzor pro oblast vzdělání a vědy v ČR doporučují Portugalsko a Řecko.
Dámy a pánové, je mým vroucím přáním, aby pojem badatelská komunita byl synonymem čestnosti, poctivosti, oddanosti pravdě a pracovitosti. Bez těchto rysů provozované badatelství je pochybné. Dokonce lze říci, že lidská společnost, v níž tyto vlastnosti nedominují, je druhořadá, ubohá. Politické vedení, které nevyznává tyto vlastnosti, je špatné. Dělejme vše pro to, aby Akademie věd byla šiřitelem těchto vlastností a způsobů. Nezapomínejme však, že slova hýbají a toliko příklady táhnou. A úmyslně jeden z naléhavě potřebných příkladů jsem oddělil: jde o jakousi elementární udatnost, jež je opakem malověrnosti. Bez ní si opravdové badatelství nemohu představit. Nejen to. I opravdové občanství, je bez tohoto rysu stěží možné.
Krátce bych se rád zmínil o tom, co nazývám "útěcha z badatelství". Být badatelem je stejně vzrušující úděl jako být umělcem. Mám ovšem na mysli opravdového badatele a opravdového umělce. Pro moudrého člověka je to spojeno s jakousi vděčností osudu a je to zdrojem hnací životní síly a určité životní vyrovnanosti. Ostatně už mám delší dobu pocit, že lidská společnost 21. století, jež bude mít profit z vyspělého inženýringu a oslnivé elektroniky, ale bude tím vším také zatížena, by měla cílevědomě usilovat o posílení duchovní složky v lidském bytí.
