Co řekl
O vědeckotechnické výchově mládeže
doc. Ing. Jiří Vackář, CSc.
v roce 1990.
(Laskavý čtenář nechť sám posoudí, jak moc se u nás situace změnila …)
To nejcennější, co máme, jsou lidé. A to nejlepší, co pro ně můžeme udělat, je vytvořit podmínky pro to, aby mohli růst. Musíme je vytvářet už od peřinky nebo dokonce už před tou peřinkou. Inteligenci dětí předurčují už fyziologické faktory dědičnosti a životospráva rodičů. Potom vývoj inteligence dítěte pokračuje a už v prvních letech se vytváří logická struktura myšlení. Vytváří se podle toho, jakým způsobem rodiče a okolí s dítětem komunikují.
Druhá věc je správně zachytit talenty. Dítě, které má zárodek tvůrčích schopností, se obyčejně pozná už v takových třech až čtyřech letech věku, někdy i dříve. Jsou to děti, které se nikdy nenudí a mají pořád dost nápadů pro vlastní činnost, jsou pořád v obrátkách.
Z dětí, které se nudí, mohou sice vyrůst lidé pracovití a dobří, ale nemůžeme u nich čekat mimořádné tvůrčí schopnosti. Takové je třeba stimulovat a rozšiřovat jejich duševní obzor.
Měli jsme ideál jednotné školy, který směřoval k tomu, vytvořit jednotné lidi. To je právě to, co nejméně potřebujeme. Potřebujeme lidi co nejvíce diferencovat, aby byli schopni zajistit diferencované společenské požadavky. Potřebujeme proto školní systém daleko více diferencovaný a pružný, umožňující individuální rozvoj talentů. Toto musíme nastartovat už teď, abychom se za těch 30 až 50 let dostali ke světové špičce.
K tomu, abychom se za pět, nebo osm let dostali ke slušnému evropskému průměru, musíme dělat ještě něco jiného. Dělat vše pro to, aby se lidé dostali do světa. Čili maximálně podporovat studium jazyků, zajistit dostupnost zahraniční technické literatury a zahraničních zkušeností, umožnit exkurse a stáže pro studenty, aby viděli, jak to vypadá jinde a především vytvořit podmínky pro plné uplatnění nabytých zkušeností, aby se rádi vraceli domů. Ve světě je známou skutečností, že studenti, kteří přijedou do USA studovat z rozvojových zemí, ale i některých vyspělých zemí, snaží se v USA po vystudování zůstat. Japonci se však vracejí domů. Vědí, že doma si jich budou vážit, že jim doma dá někdo podmínky, ve kterých budou moci pracovat na úrovni, srovnatelné s těmi v USA. K tomu, aby se lidé vraceli domů, je potřeba vytvořit společenské klima takové, aby věděli, že je někdo přijme, že je někdo uvítá a hlavně, že jim dá příležitost k seberealizaci.
Amatérské radio, č.11/1990, str. 402