Zde prezentovaný příspěvek je věnován úvahám na téma:
-smyslu aktivit talentů i jejich vychovatelů
-zda výchova talentů představuje pro společnost něco významného, hodnotného, zda má smysl jí obětovat námahu, čas, prostředky
-pochybností týkajících se role talentu ve světě, v němž žijeme.
Vychází přitom ze zjištění, že důvěra i naděje kladené v možnosti vědy v posledním půlstoletí prošly mnoha proměnami. Od vypjatého optimismu, který se projevoval zvláště v období počátku tzv. kosmického a jaderného věku, až v druhý extrém. V principu jde o rozdíl mezi důvěrou a vírou. Na rozdíl od víry ve vědu je důvěra ve schopnosti vědeckého myšlení mnohem konkrétnější a více odpovídá povaze vědy samé. Reflektuje např. rizika, k nimž směřuje věda, která se vymkla etické kontrole. Všímá si, k čemu vede nevyužívání vědy. Např. důsledků, které vyplývají z nedostatečné podpory výchovy talentů, tedy i aktivit jejím prostřednictvím generovaných, umožňující využít a dále rozvíjet potenciál akumulovaný v podobě jak vědomostí, tak schopností v průběhu ontogeneze člověka i vývoje lidské společnosti.
Úvahy na dané téma jsou aktuální právě v této době a v této společnosti na pozadí diskuse o přínosech integrace české společnosti do struktur vyspělých zemí, reprezentovaných v tomto období především společnostmi sdruženými do Evropské Unie, severoamerickými a některými východoasijskými společnostmi. To, že jsme členy takových nadnárodních institucí jako je např. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), Rada Evropy, či že budeme v dohledné době přijímáni za řádné členy v jiných nadnárodních společenstvích, může ostře kolidovat s hierarchií hodnot, které se již v praktickém životě prosadily v české společnosti. Funkční společnost nelze založit pouze na sdílení jen některých zájmů, ani na sdílení jen některých cílů. Společnost, která to nerespektuje, se vystavuje značnému nebezpečí. Včetně rizika desintegrace, pokud své vnitřní rozpory a odlišnosti od obecných trendů přehlíží jako nevýznamné, a přitom ale usiluje o integraci do jiných, mnohem kompaktnějších struktur. Minimálně by to však mohlo vést ke ztrátě způsobilosti být plnohodnotným (nejen plnoprávným) partnerem jiných společností. V horším případě by to mohlo vést ke ztrátě vnitřní identity.
Právě na příkladu schopnosti podporovat a rozvíjet výchovu talentů lze tento problém ilustrovat, protože výchova talentů pro vědu představuje svým způsobem špičkovou aktivitu, odvíjející se od kvality domácího školství, vědy, ale i od hodnotové orientace společnosti. Je to důkaz schopnosti (nebo neschopnosti) společenství sdílet určitou vizi budoucnosti založenou na specifickém způsobu vnímání času, který je v každém společenství jedinečný. Funkční výchova talentů je založitelná jen na akceptaci aktivního přístupu k světu v němž žijeme. Tedy i na představě, že investice (zdaleka ne jen finanční) do této výchovy jakkoliv jsou zatěžující, s dlouhou dobou návratnosti často bez šance výpočítat jejich návratnost, jsou nezbytné, a v konečném efektu i rentabilní.
Shrneme-li stručně stav výchovy talentů v polovině 90. let jak v ČR, tak v jiných zemích, dostaneme se k závěrům, které nepodporují jednoznačně představu o kompatibilitě české společnosti s vyspělými společnostmi současného světa. Konkrétně jde o to, že:
- české školství v l. polovině 90. let rezignovalo nejen na rozvoj nových forem výchovy talentů, ale dokonce i na přiměřenou podporu aktivit, které již dříve byly v této oblasti rozvíjeny. V 90. letech se v důsledku tohoto vývoje ve školství zhoršila již dříve značně neuspokojivá situace ve výchově talentů. Absentují v ní nejen speciální formy elitního vzdělávání běžné ve vyspělých zemích, ale i jinde (v ČR ještě nedávno) obvyklá nadstandardní nabídka pro nadprůměrně vzdělavatelné jedince na všech stupních škol,
- nadané dítě či mladý člověk nemá v dnešním školství možnost získat vzdělání odpovídající potřebám rozvoje jeho nadání v talent, pokud ovšem není samo způsobilé využít svého nadání k tomuto účelu (tzv. spontánní talent),
- v důsledku tohoto vývoje je produkce talentů v ČR závislá pouze na nevelké základně těchto, v populaci jen málo se vyskytujících jedinců (odhadem kolem 2% populace). Transformace jejich velkého intelektuálního nadání ve vědecký talent je dále zatěžována různými vlivy a redukuje se i u tohoto malého podsouboru na zanedbatelnou několikaprocentní úroveň, jejíž rozsah mohl snad vyhovovat potřebám industriálně orientovaného rozvoje, ale nestačí pro rozvoj vyššího řádu,
- v příštích letech bude tato tendence dále pokračovat. Nelze vyloučit rozpad některých podpůrných forem práce s talenty, které jsou považovány za tradiční, a tedy i zhoršení nynějšího stavu,
- na selhání v oblasti výchovy talentů se podílí nejen školské instituce, ale i instituce zaměřené na mimoškolní výchovu, včetně rodinných struktur, které dříve hrály v podpoře výchovy talentů významnější roli,
- vliv má i situace ve financování i organizování české vědy a výzkumu, která znemožňuje fungování přirozeného nasávajícího mechanismu, který pozitivně stimuluje zájem potenciálních talentů o seberozvoj v tomto směru,
- redukce aktivit souvisejících s výchovou talentů nepříznivně ovlivňuje rozvoj české vědy, výzkumu a školství i ostatních struktur společenského dění. Jestliže činnosti nejsou generátorem změn, posilují se degradativní procesy směřující k zakonzervování společnosti a vzniká tedy i možnost zformování negativní alternativy otevřené společnosti,
- role výchovy talentů jako přirozeného nástroje vnitřní pozitivní diverzifikace současné společnosti je minimalizována. Nemůže proto ani eliminovat dopady spotřebitelsky orientovaných procesů při znehodnocování nedostatečných zdrojů růstu,
- nízká úroveň výchovy talentů v ČR zvyšuje naši závislost na importu nových technologií a oslabuje také schopnost kvalifikovaně se orientovat v jejich nabídce. Tím se dále nepřiměřeně zesilují rizika konfrontace s efekty tzv. globálních problémů jako bariér rozvoje společnosti,
- deficit talentů ve společnosti znemožňuje její orientaci na rozvoj a stimuluje permanentní pokles hodnoty talentu, který neodpovídá situaci v oceňování talentu jako významné strategické komodity na trzích práce ve společnostech orientovaných na růst,
- přímým viditelným a měřitelným projevem tohoto vývoje je rozsáhlý odliv mozků, který v ČR 90. let projevuje tendenci přijímat na sebe stále nové formy. Jeho důsledky jsou destruktivní i pro oblast výchovy talentů, kde již nejspíše dosáhl mezní úrovně v mnoha oborech, vzhledem k tomu, že byla založena právě na principu výchovy talentu talentem,
- některé společnosti už delší dobu posilují organizovaným brain drainem intenzivně vlastní talentovou základnu jako účinný stimul svého růstu, protože náklady spojené se získáním soběstatnosti v této oblasti se ukázaly jako vysoké a z hlediska efektů i značně nejisté. Navíc tak omezují i některé vedlejší nepříznivé účinky institucionalizované výchovy talentů na udržení společenské rovnováhy, vyplývající z konfrontace elitně orientovaného školství s rovnostářsky deklarovanou demokratickou linií. Ve vztahu k zemím, odkud importují tyto růstové zdroje, lze tuto strategii interpretovat jako intelektuální kolonialismus,
- vývoj moderních edukačních technologií pro rozšířenou výchovu talentů (orientované i na jiné, než jen spontánní talenty) neodpovídá očekávání. Svědčí o tom také intenzivní zájem o import mozků bez snahy o kompenzaci jejich ztráty exportem know-how pro podporu talentové výchovy v zemích, které jsou objektem zájmu "lovců mozků". Mnohé tzv. prioritní programy ve vyspělých zemích světa by přitom bez možnosti získávat z těchto zemí talenty musely být zastaveny (ne pro nedostatek financí, ale pro nedostatek talentů),
- cílená, rozšířená výchova talentů je prakticky jediným známým prorůstovým faktorem, který posiluje schopnost lidstva překonat své krize a dokonce zajistit jeho další růst v podmínkách stále zvyšujícího se nedostatku růstových zdrojů,
- schopnost, stejně jako naopak neschopnost, zajistit pro vlastní rozvoj dostatek talentů stimuluje diferenciaci současného světa na více a méně rozvojeschopné společnosti.
Z těchto poznatků lze odvodit závěry, které se týkají použitelnosti kritérií zaměřených na analýzu výchovy talentů na měření jiných procesů v české společnosti. Jejich prostřednictvím lze např. vymezit pozici české společnosti ve vztahu k rychle se rozvíjejícím společnostem. Na těchto informacích lze pak založit strategii integrace do jejich struktur, vycházející z představy o rozvoji společnosti založené na schopnosti využívat k akceleraci svého vývoje výsledků vědy a výzkumu. Tedy na představě, jejíž východiska byla verifikována již v teorii o souvislostech vědy, výzkumu, školství a ostatních struktur společnosti v 60. letech, a nikdy nebyla negována. Vědeckovýzkumná produkce ve společnosti je primárně podmíněná vysokým stupněm ocenění talentu, nejen úrovní vlastní výchovy talentů. Schopnost generovat vlastní talenty v rámci institucionalizované výchovy talentů je dokonce v některých vyspělejších zemích vnímaná jako druhotná, což je dáno využíváním světového trhu s talenty. Ten umožňuje jednak směnu, jednak nákup talentů. Vlastní nákup talentů ovšem předpokládá, že "surovina" je na trhu nabízena. Z tohoto trhu profitují obě strany - jak prodávající, tak kupující, ale jen v případě, že se obě tyto role doplňují a obměňují.
Na základě dostupných informací lze odhadnout počet mladých lidí, kteří studují na západních vysokých školách na 4 tisíce. Jde o neřízený proces difúze českých talentů, jehož potenciálním efektem je, kromě rozvinutí samotného talentu, i perspektivní možnost návratu do mateřské základny. To přináší nejen možnost importů zahraničních technologií duševní práce, s ní spojené inovace apod., ale i akceleraci tvorby kooperativní sítě pracovišť, které umožňují využívat zahraniční finanční zdroje (granty) i jiné informace. Další rozvíjení této živelně se tvořící strategie, která by představu o smyslu výchovy talentů pro vědu akcentovala, by měla navíc četné vedlejší, ale přitom vysoce zajímavé přínosy.
Z hlediska počtu představuje česká společnost jeden, relativně velmi malý fragment současného světa lidí (0,2% všeho obyvatelstva). Už toto determinuje roli, kterou ve vývoji civilizace může česká společnost (tedy i věda a výzkum) hrát. Je dobré si to občas připomenout. Pokusíme -li se o exkurs do budoucnosti, resp. k hodnocení, na němž se ve vztahu k období konce XX. století jednou mohou shodnout analytici zabývající se tímto obdobím, bude se jim jevit nejspíše jako období změn, tedy éry, kdy se - stejně jako v mnoha jiných obdobích - rozhodovalo o existenci lidí jako druhu, resp. o tom, zda se dostane do fáze útlumu, degradace nebo zda budeme schopni dalšího rozvoje. Faktorem, který v této fázi umožní přežít, bude schopnost spojovat se, vytvářet nadnárodní, globální zájmové i jiné struktury nejen v oblasti ekonomie, politiky ale i ve výchově talentů.
Mezi prioritami zkoumání procesů na konci XX. století nebudou asi popisy událostí, které se právě teď odehrávají tak, jak je zprostředkovávají dnešní média. Významnými výkony z hlediska příštích generací historiků, nebudou činy politiků, ale spíše týmů talentovaných odborníků, v jejichž myšlení se dnes odehrává příprava změn, kterými bude možné zabránit kolapsům či aspoň zastavení nepříznivých vývojových trendů.
Rizika různých scénařů budoucnosti, které jsou ve hře, mobilizují větší i menší skupiny lidí ke koncentraci jejich omezených intelektuálních zdrojů. Jen tak lze překonat bariéry růstu a dosáhnout špičkové výkony umožňující zvrátit logiku vývoje. K těm, které budou nejvíce ceněny, patří i změny ve vzdělávací kultuře jako produktu dlouhé řady drobného vylepšování a neustálého záměrného i podvědomého zdokonalování předpokladů lidí k rozvinutí skrytých i zjevných talentů.
Zatím je jen málo oblastí, kde se daří vytvořit (koncentrací našich společných - v principu nevelkých - intelektuálních zdrojů) podmínky k tomu, co nazýváme v každodenním jazyce slovem "pokrok", přestože nikdy v minulosti na této planetě nežilo tolik myslitelů jako jich žije a působí dnes. O tom, že je jich méně, než je potřeba svědčí mj. i trvající neschopnost lidstva vyrovnat se s nedostatkem potravy, s některými nemocemi, proti kterým zatím nemáme obranu a řada dalších symptomů nedostatečnosti našich sil.
Využití budoucí dimenze k reflexi současných problémů přes svoji vysokou míru hypotetičnosti směřuje tedy ke dvěma, zdánlivě protikladným, informacím týkajícím se daného tématu.
První se vztahuje k mezní výkonnosti domácí vědy v podmínkách, které jsou determinovány současným stupěm vývoje vědeckého poznání v oblasti velké vědy. Tedy té oblasti vědy, která je reprezentovaná projekty s vysokou prioritou, podporované finančně i jinak na nadnárodní úrovni. Omezené domácí zdroje pro rozvoj výzkumu v těchto oblastech v ČR nevylučuji zatím možnost participace na špičkových programech vycházejících z dřívější talentové produkce. Máme-li se ale v budoucnu zařadit mezi partnerské subjekty v této klíčové oblasti rozvoje, pak bez cílené podpory výchovy talentů to nebude možné. Toto zjištění legitimizuje tedy smysl vložených investic.
Druhá informace se dotýká smyslu výchovy talelentu v rámci ČR spíše nepřímo. Dějiny moderní vědy poskytují důkazy pro tvrzení, že výchova talentu i v podmínkách menších a především chudých společností, které nemohou samostatně realizovat významné projekty v tzv. velké vědě, může být funkční. Geneze talentu patří zatím do oblasti stále ještě málo prozkoumaných procesů. Intervenuje zde tolik proměnných, že to prakticky vylučuje možnost tvorby optimálního modelu výchovy talentu v kterékoliv oblasti bádání. Velmi důležitým, stále ale nedoceňovaným, obdobím pro rozvoj talentu je fáze raného vývoje, zejména v dětství. V pozdním dospívání lze prakticky již jen doformovávat pod patronací talentovaných osobností proměnu nadání v talent. Ideálním prostředím jsou vědecké školy s akumulovanými zkušenostmi s výchovou talentů. Stávající rezignace na výchovu talentů v úrovni preadolescence i raného dospívání zdůvodňovaná problémy s konstituováním systému práce s talenty, je tedy chybná. Místo dřívější utkvělé představy o potřebě tvorby systému výchovy talentů lze podporovat vytváření otevřených struktur, napojitelných na již existující externí sítě jiných podobných forem práce s talenty (např. již zmíněných vědeckých škol). Nemáme-li špičkové vysoké školy a vědecká pracoviště schopná zastřešit výchovu talentů pro ten či onen obor, nemusí to být ještě argument proti podpoře výchovy talentů na základních a středních školách. Jejich roli převezmou zahraniční špičkové instituce způsobilé pro výchovu talentů na této úrovni. V podmínkách globálně se rozvíjející společnosti je takový vývoj zcela logický a odpovídá ve svých efektech našim společným zájmům.
Z obou informací pak vyplývá, že růstový potenciál české společnosti není poškozován rozvíjením mezinárodní dělby práce ve vědě i v oblasti výchovy vědeckých talentů, včetně trhu s talenty jako segmentu mezinárodně organizovaného trhu práce. Naopak:
- akceptujeme-li představu prospěšnosti a užitečnosti co nejširší spolupráce v této oblasti i pro rozvoj domácího školství i vědy,
- oprostíme-li se od toho, co lze nazvat vědeckým nacionalismem v podobě utkvělé představy, že když nejsme schopni uplatnit své talenty, tak nemá smysl ani podporovat jejich rozvoj v raném období geneze talentu, dostaneme se pak k porozumění smyslu výchovy talentů pro vědu v ČR a k ocenění její hodnoty, jak pro jednotlivce, společnost, tak i pro školství.
Školství, které od podpory výchovy talentů odstoupí, ztrácí nakonec způsobilost se rozvíjet. Bez talentů, resp. jejich výchovy pouze reprodukuje vzdělávací schémata. Přispívá tím ke své vlastní proměně v nástroj konzervace statu quo.
Specifickem českého školství je jeho schopnost přes tyto nepříznivé okolnosti udržet i v tomto období rezidua různých aktivit, týkajících se výchovy talentu, zvláště ve středním školství. Vznik takových pracovišť, jako je Talentcentrum v rámci Institutu dětí a mládeže MŠMT ČR, pak dává určitou naději, že tyto "ostrůvky pozitivních deviací" budou podpořeny dalšími aktivitami. Šance, že se z ostrůvků časem vyvine něco, co umožní jejich rychlý rozvoj, tady je.
(Kráceno - celý text byl otištěn ve "Sborníku k práci s talentovanými dětmi a mládeží", vydal IDM MŠMT ČR, 1997)
PhDr. Vladimír Čermák, CSc. (*1946) přednáší sociologii na právnické fakultě Západočeské univerzitě v Plzni. Je řešitelem řady výzkumných projektů zaměřených na oblast výchovy vědeckých talentů a autorem řady studií a publikací věnovaných této problematice. Je dlouholetým členem předsednictva ústředního aktivu SOČ. V současné době pracuje na výzkumných projektech zaměřených na absolventy vědecké výchovy a na české studenty na zahraničních univerzitách.
