S rozvojem průmyslu a obchodu se stala naprosto nezbytou součástí každodenního života doprava. Bez přepravy osob a zboží není myslitelný jakýkoli pokrok a dnešní život vůbec. Proto věnujeme několik dílů našeho seriálu významným dopravním komunikacím a stavbám.

Nejdelší železniční trať na světě je Transsibiřská magistrála, vedoucí z Moskvy do Vladivostoku o délce 9494 km. Stavba trvala 13 let a stála 250 miliónu dolarů. V současnosti cesta na této trati trvá přes 8 dní a má 97 zastávek. Překročí se celkem 7 časových pásem, projede se 89 měst a překročí se 16 řek. Nejdelší most na cestě je most přes řeku Amur o délce 2568 m. Průměrná rychlost Sibiřského expresu byla zpočátku 30 km/h, nyní na některých úsecích dosahuje 140 km/h.
Stavba magistrály byla zahájena 31. května 1891 ve Vladivostoku položením základního kamene ussurijské části tratě carevičem Mikulášem Alexandrovičem. O rok později byla zahájena i ze strany západní. Na zahájení stavby tratě měl velkou zásluhu Sergius Witte, nadšenec pro železnice a ministr financí, který byl schopen sehnat peníze na stavbu.
Trať se stavěla přes ohromné sibiřské řeky, jezera, oblasti věčně zmrzlé půdy a bažiny. Materiál se dopravoval z velkých vzdáleností - například ocelové konstrukce pro Amurský most se vozily z Varšavy po železnici do Oděsy, odtud lodí do Vladivostoku a pak opět po železnici až do Chabarovska. Litá ocel se dovážela z Ukrajiny, cement z Petrohradu.
Výstavba byla rozdělena do několika sekcí. Většina práce se dělala ručně, ale každoročně se pokládalo 500-600 km tratě. Na západním úseku se v létě denně položilo asi 4 km tratě. V září 1894 byl otevřen první 800 km úsek na západě. Přes menší řeky se stavěly dřevěné mosty a přes větší řeky jako Ob a Jenisej mosty ocelové. Mnohé z nich fungují dodnes. V zimě si stavba vyžádala tisíce obětí. Stavební dělníci pocházeli i z Turecka a Itálie.
Nesmírně náročné úseky byly v tajze. Bylo třeba nejdříve vysekat průsek o šířce 75 m. Koleje se pak pokládaly na zem, která je po většinu roku zmrzlá a v létě se mění v bažiny. Středosibiřský úsek se stavěl tři roky a pracovalo na něm 66 000 lidí.
Vůbec nejobtížnější úsek byl 260 km dlouhý pás na jihu jezera Bajkal. Zpočátku byly vagóny přes jezero dopravovány na speciálním parníku, teprve v roce 1905 byla dokončena velkém spěchu po vypuknutí rusko-japonské války technicky velice náročná trať vedoucí po strmém jižním břehu Bajkalu. Je zde 40 tunelů a spousta ve skále vysekaných průkopů. Na tomto úseku se pracovalo od roku 1899.
Od 25. září 1904 byla trať otevřena po celé délce.
Sovětský svaz později vybudoval druhou trať přes Sibiř, Bajkalsko-amurskou magistrálu (BAM). Vede 3218 km přes Sibiř po severním břehu jezera Bajkal, severně od původní dráhy.

Transsibiřská magistrála je stavba, která nemá na světě obdoby, nejen vzhledem ke své délce a jiným technickým parametrům, ale i vzhledem k náročnosti terénu, neobyčejně drsnému podnebí a odlehlosti stavby. Právem ji lze proto zařadit mezi největší technická díla na světě.

Na prvním obrázku vidíme část trati východně od Krasnojarsku, na druhém práci na trati. Na obrázku dole je vidět úsek u jezera Bajkal se skalními průkopy.