Tunel pod kanálem La Manche
S rozvojem průmyslu a obchodu se stala naprosto nezbytou součástí každodenního
života doprava. Bez přepravy osob a zboží není myslitelný jakýkoli pokrok a
dnešní život vůbec. Proto věnujeme několik dílů našeho seriálu významným
dopravním komunikacím a stavbám.
Stejně tak jako se lidé snažili zkrátit si námořní cesty překopáním úzkého
pruhu země, našli si způsob, jak se přemístit přes vodní hladinu bez použití
lodní dopravy. Nepočítáme-li možnost letecké přepravy, pak zbývají mosty a tunely.
Tunel pod kanálem La Manche neboli Eurotunel, propojující Evropský kontinent
s Velkou Británií, je druhým nejdelším tunelem na světě. Je rovněž jednou z
nejznámějších staveb v Evropě a vede z francouzského Calais do britského Folkestone.
Myšlenka na ražení tunelu je stará už nejméně dvě století - poprvé ji vyslovil
v roce 1802 francouzský ministr hutního průmyslu a během dalších 160 let se
vyskytla řada návrhů na realizaci, všechny ale byly zamítnuty britskou stranou
z důvodu narušení bezpečnosti. V 70. a 80. letech 19. století se pracovalo na
pilotních chodbách z obou stran, britská vláda však práce zastavila. Znovu
se začalo pracovat až o sto let později, v roce 1973. I tehdy však byla práce
zastavena, tentokrát z ekonomických důvodů.
V lednu 1986 dostala koncesi k vybudování dnešního železničního tunelu společnost
Eurotunnel. Stavba probíhala od roku 1987 a tunel byl zprovozněn v roce 1994.
Po dlouhé době se tak konečně splnil sen o propojení Velké Británie s
Evropským kontinentem.
Eurotunel se skládá ze dvou dopravních a jednoho tunelu obslužného, který
je vždy po 375 metrech spojen s tunely dopravními. Z celkové délky 49,4 km
vede 38 km pod mořem. Tunel je 45 m hluboko pod mořským dnem. Dopravu zajišťují
kyvadlové vlaky, které přepravují osobní a nákladní automobily mezi terminály v
Calais na francouzském a Folkestone na britském území a také vysokorychlostní
jednotky Eurostar spojující Londýn s Paříží a Bruselem.
Největším problémem při stavbě bylo podloží z nasycené křídy, v němž se tunely
razily. Návalu vody na staveniště se zamezovalo těsněním mezi řeznými hlavami
japonských razicích strojů a válcem za nimi. Při této metodě se ve válci
připravuje obložení stěn tunelu a dutina, která vzniká posunem válce dopředu,
se vyplňuje stlačeným betonem.
Tunel změnil možnosti železniční dopravy v Británii a stal se součástí
evropských vysokorychlostních tratí.