Musím se vám omluvit, že jsem se tak dlouho neozval. Mělo to jednoduchý důvod: Měli jsme plné ruce práce, já a Vojta. Hned vám řeknu, o co šlo. Jen to musím vzít všechno po pořádku.

Petra pořád ne a ne vrátit se aspoň trochu k té astronomii, od které ji odradil neúspěch při hledání planet. Co se stalo, když jsme s ní o tom jen chtěli promluvit, to jste poznali sami.

Naposledy jsme si to pořádně zavařili cestou z oslav hokejistů na Staroměstském náměstí. Od té doby jsme s ní o tom radši ani nemluvili, ale v hlavě nám to vrtalo pořád.

Až nám pomohla, tak trochu, náhoda. I když - náhoda. Quidex se vlastně v Q-klubu koná pravidelně. Až mě překvapilo, že nás to nenapadlo dřív.

Jestli nevíte, co je to Quidex, tak jen stručně. Je to regionální soutěžní výstava, na které studenti předvádějí, co v nějakém oboru vyzkoumali. Často jsou to projekty z oblasti ekologie. Nejlepší postupují na celostátní soutěž a ti nejlepší z nejlepších potom na mezinárodní. Ale proč to tu vlastně píšu, když si to můžete najít všude kolem na tomto serveru.

Na Quidexu jsem byl několikrát přítomen, dokonce jednou i jako (zcela právem neúspěšný) vystavovatel. A jak znám všechny ty projekty, které jsou tu k vidění, došlo mi: Vždyť to je právě to, kde by mohla Petra předvést, co všechno už dokázala.

Hned jsem to zavolal Vojtovi, co tomu řekne. Nápad se mu zamlouval, ale povídá: "No jo, ale myslíš si, že na to Petra přistoupí? Já se bojím, že ne. Víš přece, že nechce mít s hvězdami už nic společného."

Zkoušel jsem argumentovat tím, že Petra, i když není nijak chlubivá, má ráda, když někdo uzná její znalosti. Chvíli jsme se dohadovali, ale nakonec jsem musel uznat, že pravdu má asi Vojta. Navrhl jsem zeptat se Veroniky, jestli by nám nepomohla.

Vojta souhlasil a s tímto jsme zavěsili.

Veronika ale s námi vyběhla. Vůbec neuznala, že se Petra má vrátit ke hvězdám a ke svému dalekohledu. Pořád říkala: "Co jí podle vás chybí? Mně neřekla o hvězdách ani slovo, a to jsme teď pořád spolu. Když jí to nechybí, proč byste ji do toho nutili?"

Chvíli jsme ji přemlouvali, až nás nakonec taky vyhodila. Sice ne tak ostře jako Petra, ale jednoznačně a stroze. Nemáme se zkrátka plést Petře do života.

Musel jsem o tom přemýšlet. I zeptal jsem se Vojty, jestli děláme opravdu dobře, když se snažíme něco rozhodnout tak trochu za Petru.

Vojta si z toho těžkou hlavu nedělal. "Jak to dopadne, tak to dopadne. Nejlépe uděláme, když za Petru všechno zařídíme, a potom se uvidí. Až už bude jednou přihlášená, třeba z té soutěže neodstoupí."

Začali jsme tedy spolu dělat plán, co všechno musíme pro Petru připravit. Hlavně pro ni musíme najít nějakou vhodnou soutěž. To si vzal na starost Vojta. Potom ji tam musíme přihlásit, na to jsme se chystali oba. A nakonec připravit za ní, aspoň částečně i samotný projekt.

Společně jsme vyjeli do Prahy, abychom Petru přihlásili. Mohli jsme sice poslat přihlášku i poštou, ale to by musela být podepsaná a my jsme potřebovali vysvětlit pořadatelům, že zatím být podepsaná nemůže, že zatím nevíme, jestli se nám podaří Petru přesvědčit.

Trochu jsme si vymýšleli, nemluvili jsme o tom, jak jsme se s Petrou několikrát nepohodli ve snaze vrátit ji k astronomii. Spíš jsme to zkoušeli zamaskovat tím, že je skromná a taky plachá. A zkrátka že by se nikdy nepřihlásila sama.

Paní, která seděla v příslušné kanceláři, měla pro nás velké pochopení. Teď mě napadá, že bychom se jí vlastně měli omluvit za ten malý podvůdek. Ale nic zvláštního jsme neporušili a pro ni to vlastně bylo splnění jejího poslání - získat do soutěže dalšího účastníka.

Petru jsme tedy bez jejího vědomí zapsali. Projekt jsme nazvali "Zkušenosti s amatérským hledáním vesmírných těles".

"Tak, a první věc máme za sebou," vydechl Vojta, když jsme se potom znovu setkali. "Teď už to půjde jako na drátku."

Musel jsem ho vyvést z malého omylu. "Jestli budeme chtít, aby Petra na soutěži uspěla, musíme jí připravit taky nějakou pořádnou expozici."

"Hm," zarazil se Vojta. "To je vlastně pravda. Ale já vůbec nevím, jak by to mělo vypadat."

"Já něco vím a něco nás určitě napadne. Ale budeš mi muset hodně pomoct. Já nemám tu správnou řemeslnou zručnost."

Věděl jsem, o čem mluvím. V Encyklopedických listech jsem totiž kdysi četl o tom, jak vytvořit správnou expozici, která vypadá skoro jako profesionální.

Vysvětlil jsem Vojtovi, jak bych si to asi představoval. Vojta se zamračil ještě o něco víc a povídá: "To je hezké, ale kde na to vezmeme?"

Nevěděl jsem, jak mám zareagovat.

"A to myslíte, že se jí zúčastní?"

"Já doufám, že ano," řekl jsem nepřesvědčivě.

"Dobře. A co já s tím?"

Řekl jsem mu, co je třeba udělat, včetně několika dalších nápadů, které jsme ještě měli, jako použití meotaru nebo jiné projekční techniky, která by dokonce mohla být napojená na počítač. To byl jen jeden z těch nápadů.

Petřin otec se díval stále nechápavě, i když jsem měl pocit, že už musí vědět, o co jde.

Tak jsem to zkusil nazdařbůh: "O takové soutěže mívají zájem sdělovací prostředky. Víte, jaká by to mohla být reklama?"

Nemá cenu přesně vyprávět, co jsme všechno dělali, ale nakonec jsme měli připravenou expozici, která se jen tak tak vešla na stůl. Jediné větší místo bylo vyhrazené pro Petřin dalekohled, její počítač zatím nahrazoval můj, který se ovšem technickými parametry s jejím nemohl měřit. Navenek to naštěstí na počítačích není poznat, a tak jsme už věděli, jak to vše na stůl rozestavit.

Tohle všechno měl na starost Vojta, kterému asi dvakrát pomohl Petřin otec. Ukázalo se, že je to, čemu se dřív říkalo domácí kutil. Teď, když podnikal, už na to neměl čas, ale pořád ho to bavilo. Já jsem jen občas kibicoval a sem tam poradil, co jsem si pamatoval ze svých návštěv na příbramských Quidexech a jinde.

Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Výsledkem byl stylisticky nadprůměrný vědecký projekt, doplněný množstvím obrázků, které jsem si stáhl z internetu. Vypadalo to na první pohled moc hezky, ale na druhý pohled musel každý odborník poznat, že se v tom zkrátka nevyznám.

Měli jsme všechno, co jsme mít asi mohli. Vyzdobenou expozici, napsaný projekt, připravenou jsme měli dokonce i videosekvenci, kterou jsme chtěli pouštět na počítači. Chyběla nám už jen jedna věc: Souhlas Petry s její vlastní účastí.

Nakonec to dopadlo snadněji, než jsme vůbec dokázali čekat. Jestli se to Petra nějak dověděla dřív, ať už od otce nebo od Veroniky, kteří byli snad jediní, co všechno znali včas, nebo ne, to už nám asi nikdo nikdy nevysvětlí.

Finální útok na Petřiny vzpomínky na hvězdy jsme připravili na polovinu března. Datum bylo zvoleno napůl kvůli Vojtovi, který všechny na ten den pozval kvůli tomu, že si koupil nové radio s kazeťákem, napůl kvůli samotné výstavě, jejíž termín se blížil. A bylo jasné, že i kdyby Petra nakonec souhlasila, museli bychom společně opravit všechny ty omyly v projektu, na které dokáže přijít z nás jen ona.

Vojta nás přivítal v obývacím pokoji. Když nás nechtěl pustit do svého pokoje, bylo mi hned jasné proč. Nebylo to vůbec jen kvůli tomu radiu, ale hlavně kvůli Petřině expozici.

Vojta si ale hodinky hlídal přesně. V pět vyhlásil zlatý hřeb programu a všechny nás vzal do svého pokoje. Tam byly dva předměty přikryté pod plachtou. Všichni se zvědavě soustředili ke stolu, kde ležely.

Vojta se k nim ale obrátil a říká: "Kam to koukáte, ten zázrak stojí tady." Ukázal na poličku nad postelí. Stálo tam radio, vždyť je znáte, černá hranatá bedna, spousta čudlíků, anténa a dva "šuplíky" na kazety.

Až to nevydržela Veronika. Ta sice věděla, co jsme to vlastně vyráběli, ale nikdy rozdělané, ani hotové dílo neviděla.

"Co to tady schováváš, pochlub se!" vyjela na Vojtu. Ten jako by na nic jiného nečekal, začal nás okamžitě rozestavovat po pokoji jako na nějakou slavnostní příležitost. Nedůvěřivé Petře dal do ruky jeden cíp prostěradla, druhý jsem dostal já a společně jsme čekali, až konečně mávne (hrála nám k tomu nějaká speciální kazeta z jeho nového rádia) a my strhneme prostěradla jako při nějakém odhalování sochy.

Konečně mávl, prostěradla se svezla na podlahu - a všichni byli jako u vytržení.

Nevím, jak to Vojta dokázal, že současně s odkrytím našeho podkladu zapnul i nějaké skryté čidlo a celý projekt začal fungovat jakoby sám od sebe.

A jak jsem ho znal, když už byl hotový, ale ještě nefungoval, pochopil jsem, že jsem ho neznal ani půlku. Celá ta "Věc" s velkým "V" se v nejrůznějších částech hýbala, svítila nebo blikala, na obrazovce počítače běžela animace a k tomu to snad ještě i mluvilo. Úplně nahoře potom byl reklamní pás, který inzeroval služby firmy Petřina otce.

Konečně Petra uviděla na tabulích své jméno a definitivně pochopila, o co jde. Sledoval jsem ji po očku, co na to řekne.

"Hm, to je pěkná blbost," začala potom. "A ještě mi povězte, kdo si tam místo mě půjde sednout."

"Místo tebe nikdo, protože si tam půjdeš sednout ty sama," řekl Vojta.

Petra se rozesmála: "A to proč?"

"Protože jsme ti to tak krásně udělali," odpověděl zcela samozřejmě Vojta.