Pavel Verner
Jen co přítel vypne reklamu
Můj přítel Stanislav má problémy se synem. Osmnáctiletý Jiří nechal studia krátce před maturitou, a neví se jen jistě, zda je v tom pervitin, či heroin. Co z toho má? – ptá se mě Stanislav s tragickým obličejem, zatímco podivně rozsvícené oči má upřeny na obrazovku. V televizi běží jásavá reklama na jakýsi japonský vůz. Nevím, jak přítele utěšit. Nechce se mi vykládat moudra, načtená z chytrých knih. Musel bych mu totiž říct, že syn vlastně jen poslušně napodobuje svého otce, ale protože vyrůstá v rychlejším světě, bere to zkratkou.
Skutečně nevím, jak Stanislavovi, milovníkovi fotbalu a televizních seriálů, prozradit, že našemu světu umírá jedna kdysi velice optimistická vize, představa naprosté emancipace nás lidí, vyproštěných z vazeb na Boha, nebo jestli chcete, na přírodu. Nevím, jak by to ode mne vzal, když právě očima hltá svalovce, který si v další reklamě vykračuje po karibské pláži mezi dvěma manekýnami. Jeho syn je v jasných okamžicích své mysli určitě přesvědčen, že jedná svobodně. Myslíme si to ostatně všichni, a neradi nasloucháme varování moudrých, že naše svoboda je stejně klamná, jako ti krásní lidé v amerických seriálech a dokonalé výrobky v českých reklamách, a že ten náš systém svobody, který jsme si vytvořili, nás začal nelítostně uzurpovat.
Ten život, který máme za skutečný, se neodehrává v naší rodině, v našem domě a v naší ulici. Zvykli jsme si ho nacházet na obrazovce. Žito, kterým nás provází dáma renesančního vzhledu je skutečné, kdežto žitečko v našem 3+1 je ošklivý sen. To my pilotujeme jasně červené Ferrari, zatímco ten pupkáč, co řídí na chalupu dvacet let starého wartburga, se nám jen zdá. V reálném světě můj přítel Stanislav objímá krasavici, která ho nabádá Zavolej mi, a z korpulentní manželky, žehlící mu právě košili, se přece vyspí. Dívá se na filmy podle mělkých scénářů, a já bych mu měl říct, že podle liberálního scénáře nám dějiny právě přestávají fungovat, jenže nevím jak. Jeho syn nemá čas na anabázi krajinou televizních reklam a čekání na výhru ve sportce. Vzal to zkratkou. Po jedné injekci odjíždí červeným Ferrari do Žita. Mezi Bartoškou a Páralem tam upíjí šampus nad mísou s langustami, a se Sharon Stoneovou se pak vrací do vlastního paláce, získaného pomocí stavebního spoření s liškou.
Můj přítel má synovi za zlé nikoli jeho narkotické prodlévání v barevném světě Beverly Hills, nýbrž tu zkratku. Rád by ho přidržel na své zdlouhavé cestě k televizní realitě. Je mi líto, a nevím, jak do jazyka reklam přeložit, že uctívání trvalého materiálního růstu podlamuje inteligenci, zotročuje myšlení, že tenhle barevný kult vůbec naše myšlenky kanalizuje směrem dolů. Ale říci bych mu něco měl, možná to, že chce od života nemožné. Přestal se už, jako kdysi, rozhodovat mezi kapitalismem a socialismem. Chce dnes obojí. Rostoucí životní úroveň – a nedotknutelnou svobodu jednání. Co nejvíc lidských práv – a co nejmíň lidských povinností. Chce sociální rovnost mezi sebou a těmi v Žitě, ale už ne mezi sebou a těmi v Africe. Můj přítel by měl být vděčný svému synovi. Za tu lekci. Tím, že Jiří bere drogy, vyvrací rozšířenou pověst o neviditelné ruce svobodného trhu, který vyřeší trampoty lidstva jednou provždy, neboť právě uspokojená poptávka po drogách přináší trampoty (víc než jejich konzumentům) právě těm, kteří se vyhýbají zkratkám, tedy nám bez injekčních stříkaček. Můj přítel možná někde slyšel, že braní drog je výrazem radikálně postmoderního vztahu ke světu, že bílý prášek je únikem před civilizačními tlaky, že jsou drogy prostředkem komunikace mimo bič pracovní doby, úředních hodin a průmyslově organizovaného volného času. A snad je to všechno pravda.
Ale já bych mu měl vysvětlit, že drogy jsou především o něco rychlejším způsobem našeho hromadného úprku k televiznímu jevišti. Jsou výrazem našeho pohrdání vlastní prací, nedůvěrou v sebe samého, rodinu a budoucnost. To nechceme přiznat. Můj přítel ví o problémech svého syna. Už ale neví, že má ty samé problémy sám se sebou. Asi vím, co mu poradím. Řeknu mu, že on i já, že my všichni máme nejvyšší čas začít používat rozum, ten nejdůležitější nástroj člověka. Rozum je to jediné, co nás může vrátit z virtuálního života k vlastní tvořivé imaginaci, k mužnému dílu, ke kterému netřeba klopýtat světem prolhaných reklam, či se k němu vrhat heroinovými skoky.
Určitě to příteli Stanislavovi povím, jen co sáhne po dálkovém ovladači a vypne tu reklamu na úžasnou žvýkačku, jež chutná tak neuvěřitelně dlouho.
Deníky Bohemia, 27.5.1997
Obrázky jsou použity z materiálů
Národního centra podpory zdraví