QRP je báječné poznávání

Jan Koblížek

Na počátku bylo slovo, to když jsem po létech potkal Tomáše, mého souseda z ulice, kterou nám mezitím zbourali. Rozuměli jsme si odjakživa, a to i přes těch pár let, o něž jsem starší. Po vzpomínkách na sousedy a známé‚ na zákoutí, která již nejsou, jsem se ho zeptal, jestli se ještě věnuje elektronice a radioamatérskému vysílání. Od dětství byl totiž samý tranzistor a cívka, takže mě zajímalo, jak od té doby pokročil. Nečekal jsem to, ale Tomáš mě k sobě pozval na návštěvu: „Přijď, ukážu ti, jak naháním vlny.”

Za pár dní jsem si tedy udělal čas a v odpoledních hodinách zavítal do jeho rezidence v paneláku.

V pokojíku, kterému on říká pyšně laboratoř, jsem si nejprve připadal jako v miniaturním skladišti. Po stěnách spousty malých šuplíčků, na poličkách nějaké krabičky s knoflíky a páčkami. Na malé nástěnce kruhová mapa světa, ale nějaká jiná, než bývá obvykle k vidění: Evropu jsem ještě poznal, ale ostatní světadíly byly z nějakého mně nepochopitelného důvodu různě zdeformovány. Nechtěl jsem se hned ptát, proč tomu tak je - zeptám se až před odchodem, řekl jsem si.

Před Tomem ležela na stole docela úhledná krabička, a od ní vedly nějaké kablíky. Směsice telegrafních značek se ozývala odkudsi od stropu. Tomáš pootočil knoflíkem na krabičce, svítící čísla se rozeběhla a pak zastavila. Zaslechl jsem slabé signály, jak sotva vystupují ze šumu. Tomáš se zaposlouchal: “To je nějakej Ali z Kréty. Má jen 5 wattů výkonu, takže to už je QRP stanice.”

Tom ještě chvíli kroutil knoflíky a pak začal dělat nějaké zvláštní pohyby rukou. Díval jsem se, co to mačká, ale moc jsem toho neviděl. Tečky a čárky se sypaly z reproduktoru zcela nepravidelně a přece rytmicky. Až když přestal s vysíláním, viděl jsem, že na stole mu leží jakási věc s páčkou, kterou mačkal střídavě doprava a doleva.

“Není to už dnes zastaralé, vysílat morčata?“, pochlubil jsem se slangovým výrazem, který jsem kdesi pochytil. “Jsou snad i modernější způsoby provozu, než je telegrafie.”

Tomáš se zasmál: “Jsou, je jich spousta. Už dávno se amatéři domlouvají fonicky, nebo si posílají televizní obrázky. Navazují spojení přes družice, nebo i odrazem: od meteorických rojů, od Měsíce. A ve spolupráci s domácím počítačem. Ale morzeovka je tak geniální, že nás všechny přežije. Právě díky svý jednoduchosti umožňuje vysílat s velmi jednoduchým zařízením a nepatrným výkonem i na největší vzdálenosti. V odolnosti proti rušení se jí nic nevyrovná. A navíc, znalost morzeovky můžeš uplatnit v životě i mimo radiový provoz, dokonce ti může i zachránit život.”

“Jak to myslíš, že může i zachránit život?”

“Zrovna nedávno jsem četl, jak v Japonsku spadl po zemětřesení dům a nějaká žena, co tam byla zavalená pod troskama, dokázala vyťukat na vodovodní trubky, ve který místnosti se nachází a záchranáři ji pak skutečně díky tomu včas našli.

Telegrafní provoz je i jinak zajímavej. Poznám, je-li protějšek začátečník nebo suverén, kliďas, nebo neurotik. Poznám, kdy vysílá na ruční klíč, na vibroplex, elektronický klíč, nebo má-li morsegenerátor. Každý má svůj rukopis. A to nejen při vysílání ručním klíčem.”

“Dobře, ale proč dnes doma pracně stavět přístroje k vysílání na amatérských pásmech, když si můžeš koupit perfektní tovární výrobek?" nechápal jsem.

“Tovární přístroje jsou skoro dokonalý, ale nenaučí tě nic z toho, jako když si svoje zařízení vypipláš od začátku sám”, odvětil Tomáš. “Víš, jak jsem začínal já? Měl jsem starej kabelkovej přijímač s krátkovlnnýma rozsahama. Občas jsem na něm naladil morzeovku, ale tehdy jsem jí ještě nerozuměl. Vždycky mě lákalo, o čem si tak asi ti telegrafisti povídají, tak jsem se jí sám, pomaloučku učil. Samozřejmě nejprve přes slovíčka jako akát, bábrdlinka a podobně. Pak jsem si udělal jednoduchej bzučák s jedním tranzistorem a k tomu telegrafní klíč, tehdy ještě z kolíčku na prádlo! Neměl jsem ani žádnou učebnici pro výcvik telegrafní abecedy, tak jsem si jen tak pro sebe vysílal všechno, co mně přišlo do ruky, i články z novin. A když jsem šel po ulici, tak jsem si četl třeba nápisy nad obchody a na pusu si je pískal."

"To asi lidi koukali, že seš nějakej divnej, co?” řekl jsem.

“To mně bylo jedno, bylo mi třináct. Už jsem tehdá věděl, že jsou nějaká amatérská pásma, a že potřebuju přijímač se záznějovým oscilátorem, jinak amatéry neuslyším. Tak jsem si vyrobil svůj první vysokofrekvenční oscilátor a naladil ho zkusmo na kmitočet mezifrekvence mýho kabelkovýho přijímače. Byla to taková divoká konstrukce na kousku plechu z konzervy a gumičkou upevněná k plochý baterii. Přibližováním k rádiu jsem nastavil vhodný napětí na detektoru a rozlaďováním jsem už pak mohl v malém rozsahu lovit amatérské stanice. Dodnes si pamatuju, že tou první byla maďarská stanice HA5FO, kterou jsem zaslechl, operátorem byl nějakej Gejza z Budapešti.”

"A kdy sis udělal první vysílač?”

“To bylo pozdějc, nejprv jsem si hrál s anténama. Natáhl jsem z okna pár metrů drátu a různě to připojoval k rádiu, aby byl lepší příjem. Pak jsem někde viděl návod na anténní ladicí člen, tak jsem ho hned udělal, a to bys koukal, jak signály vyskočily ze šumu! Ono se nadarmo neříká, že anténa je nejlepší zesilovač. Pak jsem nějakou dobu poslouchal provoz, to už jsem měl svoje posluchačský číslo, udělal jsem si sám fotograficky svoje vlastní staniční lístky, byl jsem tehdá hrozně pyšnej na to svoje už docela vymakaný přijímací zařízení, takže jsem tam měl obrázek toho svýho koutku. Začaly mi chodit kvesle ze světa, teda zatím jen za poslech a bylo to fajn.”


Schéma velmi jednoduchého transceiveru, tedy přijímače a vysílače, pro radioamatérské telegrafní vysílání s malým výkonem je na adrese http://www.gqrpclub.demon.co.uk/pixie2.htm

“To jsi poslouchal pořád jenom na ten svůj kabelkový příjímač?”

"Ale kdepak, na příjímačích jsem se taky vyřádil. Na přímosměšujících i superhetech. Víš třeba, co je CW stereo? To se přelaďuješ po pásmu a stanice se ti stěhujou z jednoho ucha do druhýho, máš to jako panoramatickej obrázek.

No, a pak jsem začal studovat vysílače. Nejprve v našich časopisech. Po nějaké době jsem si uvědomil, že nejzajímavější články jsou ty přetištěný ze zahraničních časopisů a že vlastně dlouho trvá, než je někdo přeloží a připraví do tisku u nás. A že jsem taky odkázanej na nějaký redaktory, co z nich vyberou k přetištění. Tak jsem se začal poohlížet, jak bych se dostal blíž k prameni. Začal jsem si vypůjčovat ze Státní technické knihovny zahraniční časopisy jako QST, Funkamateur a podobně. I když jsem tehdá moc anglicky neuměl a německy vlastně vůbec ne, tak s pomocí slovníku jsem si sem tam něco přeložil a dneska už dokážu řadě článků porozumět i bez slovníku. Trochu umím i holandsky - taky jako samouk, samozřejmě. Mají takovej zajímavej časopis, Electron se jmenuje.

Dlouho jsem přemejšlel, jak nejvýhodněji začít. Peníze byly samozřejmě to, co mě omezovalo. Nakonec jsem se rozhodl, že si koupím krystal na amatérské pásmo 7 MHz, to je 40 metrů, a začnu stavět vysílače od píky, od těch nejjednodušších zapojení. A to byla věc, když jsem zaslechl na mým přijímači krásnej tón mýho krystalovýho oscilátoru. Měl jsem tehdá vypůjčenej osciloskop, tak jsem se podíval, jak vypadá dokonalá sínusovka, a řeknu ti, že to je teda paráda.

Na oscilátor jsem chtěl navázat koncovej zesilovač, tak jsem zase proštudoval hromadu schémat, pár jsem jich odzkoušel, a nakonec se rozhodl pro jedno z těch nejjednodušších zapojení. Místo antény jsem dal pro začátek malou žárovičku – a ejhle, ono to svítilo! Můžeš se smát, ale to je totiž něco úplně jinýho, když ti svítí žárovička napájená z baterie, nebo z vysokofrekvenčního zesilovače. Tou první se tak můžeš domlouvat leda v ulici z okna do okna, ale tou druhou navážeš spojení třeba i z jednoho kontinentu na druhej!”

“To už jsi měl koncesi, nebo ne?”

“To víš, že ne. Ale tolik už jsem měl rozumu, že se samosebou bez povolení vysílat nesmí. Tak jsem šel za jedním kamarádem, co je už dávno koncesionářem. A on ten můj první vysílač odzkoušel v praxi. U něho jsem taky okoukl, jak se nalaďuje anténa, aby co nejvíc "táhla". No, a pak jsem se vrhnul na povolovací předpisy a připravoval se ke zkouškám. Za dva měsíce byl termín, to už mi taky bylo šestnáct let, to je minimum, a zkoušky jsem udělal. Šlo to hladce, jistě taky proto, že jsem toho z elektroniky už dost věděl, právě díky tomu svýmu bastlení. Dostal jsem koncesi a volací značku a od té doby můžu legálně vysílat, což teda činím dost intenzivně."

"Takže pak sis svůj vysílač odnesl domů a začal nahánět vlny?"

"Ještě bylo potřeba udělat nějakou anténu, abych ty svoje miliwatty správně vypustil do éteru. Antén je fůra, a jedna je úchvatnější, jak druhá. Jeden profík - anténář mi řekl, že někdy kvůli anténám nemůže ani spát, jak ho vzrušujou. Já jsem si pro dokonalý vyladění antény zhotovil pár pomůcek, napřed PSV-metr a umělou anténu, a pak ještě dipmetr s vlnoměrem, to se mi teda osvědčilo moc. Taky je takovej krásnej citát, nevím teď ale od koho: Co je měřitelné - měřit, co není měřitelné - měřitelným učinit. To je přesný. Anténa po vyladění jako by ožila, dohodí ty moje miliwatty najednou o hodně dál."

"A jaká byla tvoje první anténa? Myslím tedy mimo těch, co jsi používal pro příjem."

"No dipól, co jinýho. Ten je zaručenej, snadno se zhotoví, i připojí k vysílači. Hned jsem ale začal přemejšlet, co bych si postavil lepšího. Pár antén jsem už postavil. Teď chystám Full-Wave Delta Loop, to je taková veliká smyčka, ta potáhne jako ďas. Vyhlížím si pro ni na střeše našeho paneláku místo a pak to teda bude věc! Počítám, že se s mým pidivysílačem dovolám o hezkých pár tisíc kilometrů dál, než dosud.

Ještě jsem si zhotovil pár pomůcek: Tenhle elektronický klíč s ovladačem, tomu se říká pastička. Klíč má paměť, kde mám nahraný texty co se často opakujou. Mám i morsedekodér, ale spíš jen pro návštěvy, ukazuje na displeji přímo v písmenkách to, co přijímám v telegrafní abecedě. A mám i tuhle digitální stupnici, abych věděl, jestli jsem nevyjel z pásma ven, to by byla ostuda.

Někdy, když přijdu domů utahanej, zapnu si přijímač, jen tak aby tam potichu cvrlikaly telegrafní stanice, a tak relaxuju. Přijdu při tom na jiný myšlenky a báječně si odpočinu."

"A není ten amatérský provoz tak trochu šablonovitý? Někde jsem to četl …"

"V každém spojení jsou data, která se opakujou, říkáš tam jak se jmenuješ, kde bydlíš, jaký máš vysílač, jak silně protistanici slyšíš a tak. Můžeš se ale bavit třeba i celý hodiny s někým, kdo má s tebou nějakej společnej zájem, třeba právě stavbu QRP zařízení. A nemusíš ani znát jeho řeč, domlouváte se pomocí telegrafních zkratek a Q-kódů."

"Co vlastně znamená to QRP?"

"To je to vysílání s malým výkonem. Je to taková extratřída mezi amatérama. Postavit totiž vysílač, kterej má desítky, nebo i stovky wattů výkonu, je sice taky konstrukčně náročný, ale když už je pak hotovej, tak ti ty protistanice chodějí skoro samy. A stavba velkýho zařízení zabere taky spoustu času i peněz. Kdežto QRP si postavíš skoro zadarmo, třeba i ze starších součástek. U toho QRP musíš skutečně nastavit všechno velmi pečlivě a to celej řetěz: vysílač, anténu i přijímač. Abys někde neztrácel drahocenný miliwatty. A to je právě to, co mě baví: Vypiplat si k co největší dokonalosti svůj vlastní výtvor a pak s ním soutěžit."

"Ony jsou taky nějaké závody pro amatéry?"

“No jasně. Závodí se v počtu navázanejch spojení, v počtu zemí a kontinentů a podobně. Ale jsou taky diplomy za dlouhodobou činnost. Mě uhranul diplom DXCC-MILLIWATT. Je za spojení se sto zeměma a tvůj vysílač nesmí mít větší výkon jak jeden watt, neboli tisíc miliwattů."

"Jak dlouho ti bude trvat, než takové podmínky splníš?"

"To je různý, jsou lidi, kterým to trvalo víc jak deset let. Ale jde to stihnout i za míň, záleží hlavně na tvojí anténě a jak dokážeš sledovat podmínky šíření. Já mám zatím potvrzenejch třicetšest zemí a do padesáti by to mělo jít celkem hladce, to jsou okolní státy v Evropě. Pak už to ale bude těžší. Skvělá věc jsou otáčivé antény, ty umožní soustředit energii do jednoho směru. Budu si muset vyrobit alespoň dvouprvkového quada, abych měl v týhle soutěži vůbec šanci."

"Není to vlastně taky ekologická záležitost, to QRP?"
"To víš, že jo. Je to vlastně výraz životního postoje. Neplýtvá se zbytečně energií, ani materiálem, vysílá se jen s nezbytně nutným výkonem. Jsou i takoví experti, kteří používají k provozu svoji vlastní malou větrnou či vodní elektrárnu, anebo solární články. To se mi líbí, k tomu se chci dopracovat. Chtěl bych jezdit do přírody a vždycky někde na kopci rozbalit nádobíčko a svoje přístroje pohánět výhradně energií z obnovitelných zdrojů.

Solarni kolektor
Sluneční kolektory mohou dobíjet akumulátory pro radiamatérské
vysílací zařízení, výpočetní techniku i další spotřebiče.
Foto QST

Dneska jsem rád, že jsem začínal v podmínkách velmi skrovných. Kdyby mi nějakej bohatej strýček koupil třeba za dva tisíce marek tovární transceiver, určitě bych toho dnes nevěděl tolik o přijímacích a vysílacích obvodech, anténách a šíření radiových vln. Nějakej čas bych navazoval spojení, a až by mě to omrzelo, tak bych bednu odložil, nebo prodal. Byl by ze mně jen takovej ten pasivní uživatel techniky, co nemusí vlastně ničemu rozumět a stačí mu jenom mačkat knoflíky."

Před mým odchodem mi Tomáš ještě ukázal ty známé kvesle co si posílají amatéři na památku, správně tedy QSL-lístky: Exotické kraje, usměvaví lidé u svých vlastnoručně zhotovených kouzelných krabiček, tajemné anténní systémy tyčící se proti nebi. Na zdeformovanou mapu světa jsem se zapomněl zeptat. Nevadí, zeptám se příště. Určitě ještě k Tomovi přijdu víckrát. QRP je přece báječný způsob poznávání techniky.

QRP at Q-club