Ostrov Korsika je považován za nejkrásnější ostrov Středozemního moře. Svou krásou zaujme snad každého - nejen milovníka přírody, ale i turistu, přírodovědce, umělce, horolezce, potápěče, historika i pasivního rekreanta.
O jeho kráse svědčí i jména a přídomky, jakých se mu dostává. Staří Řekové pojmenovali Korsiku jako Kalliste (krásná, nádherná), jeden z názvů ostrova je Ile de Beauté - Ostrov krásy. Je známa také jako Ostrov vůní, Ostrov kontrastů nebo Hora v moři.

Ostrov je velmi rozmanitý. Má rozlohu 8722 km čtverečních a je tak po Sicílii, Sardinii a Kypru čtvrtým největším ostrovem Středomoří. Jedná se také o ostrov nejhornatější - průměrná nadmořská výška je zde 568 m. Nejvyšší vrchol je Monte Cinto s výškou 2 706 m n. m. Ostrov je dlouhý 183 km a široký 83 km, od Francie je vzdálen 180 km, od Itálie 80 km.

Od severu k jihu se vnitrozemím táhne horský masiv mírně esovitého tvaru. Východní část ostrova je břidličnatá, západní krystalická.
Západní, jižní i střední část tvoří žuly a žulám příbuzné horniny, včetně sopečných ryolitů a jejich úlomkovitých usazenin (tufů, aglomerátů aj.). Jsou prvohorního stáří a náleží k tzv. hercynské Evropě.
Východ a severovýchod ostrova je mladší, s převahou přeměněných hornin (fylitů, zelených břidlic, rul, ojediněle též pískovců a vápenců) druhohorního stáří.
V 70. letech 20. století byla na základě dlouhodobých vědeckých výzkumů vytvořena hypotéza o vzniku ostrova a uznána existence korsicko-sardinského mikrokontinentu, který byl původně spojen s kontinentální Evropou. Ve druhohorách se odtrhla část provensálského a languedockého pobřeží, která byla v té době součástí horského oblouku spojujícího Pyreneje s vnějším krystalickým masívem Alp.

Na ploše necelých 9 000 km čtverečních se nachází tolik různých druhů rostlin a zvířat jako málokde jinde. Krajina je zde nesmírně rozmanitá. Bíle zasněžené vrcholky hor přecházejí do šedi žulových mas. O něco níže již jeden odstín zelené vegetace střídá druhý. Tyrkysové moře kontrastuje na západě se sytě rudými žulovými a na jihu se sluncem vybělenými vápencovými skálami. Krajina je zpestřena různobarevnými květy citrusů, bodláků, opuncií, lilií, orchidejí a hlavně aromatické macchie.

Botanicky se ostrov rozlišuje podle nadmořské výšky na 3 pásma.
Ve spodním pásmu do 500 metrů roste tzv. macchie - neprůchodné, několik metrů vysoké křoviny na hustém koberci nejrůznějších vonných bylin (vřes, rozmarýn, levandule, lilie, kapradí, cistrózy a další). Macchie je po celý rok zelená, zvlášť krásná je na jaře, kdy kvete a barví tak pobřežní oblasti ostrova do žluta. Tou dobou také nejsilněji voní. Vyskytuje se tu i korkový dub, jedlý kaštan, fíkovník a jiné.
Druhé pásmo v nadmořské výšce 500 - 1500 metrů tvoří převážně bukové, kaštanové a borovicové lesy. Korsika v těchto výškách vypadá úplně jinak než v prvním pásmu, často připomíná přírodu Kanady nebo Norska. Borovicové lesy protkané kaskádovitými řekami a horskými jezery patří určitě k nejkrásnějším oblastem Korsiky.
Třetí a nejvyšší vegetační pásmo sahá až do výšky 1900 metrů nad mořem. Jedná se o oblast horských luk, jinak se tady udrží pouze trpasličí jalovce a olše.

V korsickém hlavním hřebeni pramení všechny důležité řeky, z nichž nejdelší je řeka Golo o délce 84 km. Z krajinářského hlediska jsou nádherné divoké soutěsky, vymodelované v horských masívech erozní činností vodních toků - například soutěsky Asco, Santa-Regina, Spelunca a Restonica. Kromě toho lze na ostrově spatřit četná malebná horská jezera, která leží většinou v plochých ledovcových muldách a jsou obklopena vlhkými horskými loukami a rašeliništi. K nejkrásnějším patří jezera Melo, Capitello, Nino, Creno a Orinte.

Ostrov začal být obýván lidmi pravděpodobně kolem roku 6 750 př. n. l., není však známo, jak a odkud se první obyvatelé na Korsiku dostali. Četná naleziště pohřebních památníků z kamenných bloků a jiných památek, na které je možné narazit prakticky po celém ostrově, dokazují lidskou přítomnost na Korsice.

První záznamy o osídlení ostrova pocházejí z dob antiky, kdy byl ostrov osídlen Řeky, Etrusky a Kartaginci. Roku 564 př. n. l. založili Řekové dnešní hlavní město Ajaccio. V roce 227 připadl ostrov do sféry vlivu Římské říši. Ve středověku se ostrov stal cílem mnohých zájmů a tak se zde vládci střídali. Ve středověku se na ostrově začaly pěstovat jedlé kaštany a olivy. V 16. století ve válce nad Itálií získala ostrov Francie, po uzavření mírové smlouvy byl ostrov navrácen opět městu Janov. Korsika definitivně připadla Francii roku 1768. V roce 1942 byla obsazena a krátce okupována italskými vojsky. Od roku 1982 má v rámci Francie autonomii s vlastní vládou a regionálním parlamentem. Katastrofou pro Korsičany byly obě světové války. Počet obyvatel se výrazně snížil a už nikdy nedosáhl předválečného stavu. V současnosti na Korsice žije přibližně 200 000 obyvatel, z toho více než 40 % je soustředěno ve dvou největších městech Ajaccio a Bastia.

Typické korsické město je zaříznuto v prudkém kopci, protkáno mnoha úzkými uličkami, samozřejmě nechybí malé tržiště, kostel, alespoň jedna socha Napoleona a honosný hřbitov. Historie ostrova je neobyčejně bohatá a pohnutá a nelze ji shrnout ani rámcově v nějakém krátkém pojednání.

Za návštěvu stojí mnoho tamních měst a městeček - Ajaccio, Sartene, Corte, Bastia další. Za nejkrásnější ze všech je považováno Bonnifacio. Jedná se o maličké město v nejjižnějším cípu ostrova, které bylo původně pevností na 64 metrů vysokém vápencovém útesu ze tří stran obklopeném mořem. Zvlášť nádherný pohled na Bonnifacio bývá večer, kdy slunce barví jindy bělavé útesy do zlata.
Západní pobřeží je obecně považováno za turisticky zajímavější. Zátoka Porto spolu s mořskou rezervací Scandola je dokonce zařazena do světového přírodního dědictví UNESCO.
Pro pasivní návštěvníky je ostrov znám pro své bělavé pláže a čisté moře - délka pobřeží je 1 047 km.

Za účelem ochrany přírodního bohatství v horách i na pobřeží Korsiky byl v roce 1972 založen Korsický oblastní přírodní park o rozloze 330 000 ha, což je více než třetina celkové rozlohy ostrova. Rozkládá se po obou stranách hlavního korsického hřebene od Calvi až před Porto-Vecchio a náleží do něj také velká část západního pobřeží kolem zálivu Porto na sever až po zátoku Baie de Crovani, včetně přírodní rezervace Scandola. Dále do něj patří část oblasti Castagniccia s četnými vesničkami, které dominuje vrchol San Petrone.

Ochraně pobřeží Korsiky je věnována zvláštní pozornost. Byla tu vyhlášena četná pobřežní chráněná území, na kterých je zakázáno stavět a která jsou zásluhou Organizace ochrany pobřeží udržována v přirozeném stavu. Nejzajímavější chráněná území jsou například pouštní les Agriates (největší chráněné území s více než 5000 ha) na severozápadě ostrova, zátoka Roccapina na jihozápadě, zátoka Santa Giulia na jihovýchodě nebo oblast Capandula na Cap Corse.

Turistický ruch nepochybně prospívá rozvoji oblasti. I přes velký počet návštěvníků však Korsika doposud zůstala relativně neznečištěnou částí Evropy. Krásu její přírody, architekturu i historický odkaz je potřebné zachovat pro budoucí generace.