Aljaška

Aljaška je poloostrov na severozápadu Severní Ameriky, v severozápadní části Kordiller, které začínají právě na Aljašce a mají zde západovýchodní průběh. Název Aljaška byl převzat z Aleutského slova Alyeska, což znamená Velká země. Byla objevena dánským mořeplavcem Vistusem Beringem, který byl ve službách ruského cara.

Aljaška je místo, které v každém trampovi vyvolá zájem zúčastnit se putování do tohoto kraje, opředeného romantikou. Je to opravdu místo, kde stále ještě žije mnoho zvěře, příroda je do velké míry zachovalá a je dokonce možné, že na některých místech stane návštěvník jako první.

Svou rozlohou 1 528 225 km čtverečních je největším státem USA. K Aljašce patří i několik set ostrovů. Nachází se zde nejvyšší hora Ameriky Mount McKinley o nadmořské výšce 6194 m. Ze severu omývá Aljašku Severní ledový oceán, konkrétně Beaufortovo moře, na jižním Tichý oceán a na západě Čukotské a Beringovo moře. Na východě Aljaška hraničí s Kanadou. Aljaška má více než 3 milióny ledovcových jezer a 12 velkých řek. Sever tvoří nejrozsáhlejší pevninské ledovce.
Na území Aljašky se rozkládají polární a subpolární oblasti chladného podnebného pásu, vlhká přímořská oblast mírného pásu a oblast vysokohorská. Zima na severu trvá 9 měsíců, z toho 2 měsíce je polární noc. V létě je polární den více než 3 měsíce. V těchto oblastech jsou nízké srážky. Subpolární oblast představují tundry. V roce 1947 byl na Aljašce zaznamenán teplotní rekord -63°C.

Na Aljašce je více než 3000 řek, které tečou do 3 světových stran a ústí do dvou oceánů. Největší řeka Aljašky je Yukon, největší jezero Aljašky je Illiama Lake. V létě zde tvoří velké množství bažin a rašelinišť.
Přibližně 35 % území tvoří lesy, jedná se ale spíše o řídké porosty a křoviny podél pobřeží. V nížinách převládají listnaté stromy (vrby, olše, břízy, javory) a ve vyšších polohách už převládají jehličnany (jedle, borovice).
Téměř 5% povrchu Aljašky je pokryto ledovci. Největší se vyskytují směrem na severozápad od hlavního města Juneau.

Na Aljašce se nachází 9 národních parků, 2 národní památky, 2 národní lesy a 10 chráněných oblastí. Celkem je chráněno 13 % území státu.

Téměř všechny vody na Aljašce jsou stále neznečištěny. Problémy s pitnou vodou ale existují v důsledku nedostatečné kanalizace. Kvalita vody trpí také ropnými skvrnami a jejich nedostatečnou likvidací. 24. března 1989 došlo k havárii obřího tankeru Exxon Valdes v zálivu Prince William, kdy uniklo do moře 40 milionů litrů ropy. Největší ropnou skvrnou v historii Spojených států bylo znečištěno přes 1 100 km pobřeží. Bylo například nalezeno 34 434 mrtvých ptáků, 9 994 vyder - tato katastrofa byla takových rozměrů, že je těžko ji vyčíslit.
V roce 1954 postihla Aljašku velká katastrofa - zemětřesení o síle 8,6 Richterovy stupnice. Jednalo se o nejsilnější zemětřesení, které kdy postihlo Severní Ameriku. Zničilo centrum Ancharege, celý Valdez, Leward, přístav Cordovu a mnohé další osady.

Aljaška má obrovské nerostné bohatství - kromě ropy jsou zde naleziště zlata, zinku, stříbra a olova. V roce 1968 byla objevena bohatá ložiska ropy a byl zde postaven 1270 km dlouhý ropovod.

První osídlení spadá do doby ledové před 40 - 30 milióny lety. Lidé pravděpodobně vstoupili na Aljašku z Asie přes šíji, která tehdy spojovala Asii s Amerikou na místě dnešního Beringova průlivu.
Počátek novodobých dějin Aljašky je možno zaznamenat v 17. století. Prvními nepůvodními osadníky Aljašky se stali ruští obchodníci s kožešinami na ostrově Kodiak. Rusové postupně obsadili Aleutské ostrovy a území Aljašky a rozvinuli obchod s kožešinami. Působili zde také Španělé, Britové, Francouzi a Američané. Příchod bělochů vedl k vymírání populace původních obyvatel následkem zavlečených infekčních nemocí, alkoholu a vzájemných konfliktů mezi domorodci a přistěhovalci. S příchodem ruských lovců kožešin se snížil počet domorodých Aleuťanů, obývajících Aleutské souostroví, z původních 20 000 na desetinu. V polovině 19. století se populace původních obyvatel snížila během epidemií tyfu a spalniček.

Domorodci nyní tvoří asi 15 % obyvatel. Hustota obyvatelstva je velmi malá - asi 0,4 obyvatele na km čtvereční. Naprostá většina obyvatelstva je koncentrována při pobřeží a v údolí řek, naopak velká část centrální a severní Aljašky je neobydlena.

Lidé se živí především rybářstvím, pracují v dřevařském a těžařském průmyslu, ale i v oblasti turismu. Aljaška je jedním z největších producentů lososů, sleďů, platejsů, garnátů a krabů. V údolí řek ve vnitrozemí je úrodná půda a lidé se tu věnují zemědělství, je zde však dlouhá zima. Pastva dobytka, pěstování zeleniny, ovoce i obilí lze provozovat jen asi 100 dní v roce. Turismus se zde rozmáhá od 50. let 20. století. K dopravě byla dříve používána psí spřežení. Stavba první železnice v Aljašce byla dokončena v roce 1923 a je dlouhá 776 km.

Dne 30. března 1867 prodal ruský car Aljašku Spojeným států americkým za směšnou částku 7,2 miliónů dolarů. Hlavním městem je Juneau. Největším městem a centrem Aljašky je Acharage. 3. ledna 1959 byla připojena k USA.

Tento poloostrov je ale také spojen s touhou po mamonu a snahou o rychlé zbohatnutí. Zlatokopectví se zde provozovalo už dříve, do roku 1880 se ale nejednalo o velké nálezy. Roku 1884 bylo zlato objeveno na Stewardově řece.
Za počátek zlaté horečky lze považovat 16. srpen 1896, kdy běloch George Carmack a Indiáni Tagish Charley a Skookum Jim objevili zlato na břehu Králičího potoka - levém přítoku řeky Klondike. Své dílce si jako první nechali zaregistrovat a další je následovali. O rok později přistály v přístavech Seattle a San Francisco dvě lodi, každá s nákladem půl tuny zlata. Loď přivezla zlato za více než 700 000 dolarů! To během několika hodin odstartovalo zlatou horečku - asi 100 000 mužů se hrnulo do naprosto neznámé krajiny, opouštěli svá původní povolání a rodiny, přičemž téměř nikdo nevěděl, do čeho se vrhá.
Většina dobrodruhů byla po připlutí lodí do přístavu Skagway nucena pěšky překonávat průsmyky Chilkoot Pass nebo White Pass, přičemž museli dbát nařízení kanadské vlády, která zlatokopům ukládala povinnost mít sebou téměř tunu zásob. Tuto povinnost nebylo možno obejít - na vše dohlížela kanadská policie. Mnoho dobrodruhů se tedy nedostalo ani na místo toužebného dobývání pokladů, neboť ke transportu tohoto nákladu museli absolvovat přibližně 20 cest z přístavu s nákladem asi 50 kg. Mnoho jich zahynulo na cestě - po desítkách umírali ve sněhové vánici.
Kdo se dostal až k průsmyku, postavil stan a začaly se stavět vory a sruby. Okolní lesy tak padly tomuto běsnění za oběť. U Bennettova jezera vzniklo obrovské stanové město, jejichž obyvatelé čekali, až prasknou na Yukonu ledy. Když se dočkali, čekala je další krajně nebezpečná cesta po Yukonu dolů po neznámých vodách. Zde další umírali v peřejích a ztráceli náklady, které s nesmírným úsilím dopravili až sem. První lidé začali vydělávat - nikoli na zlatě, ale jako lodivodové. Brzy zde jezdilo asi 250 parníků.
Na konci roku 1897 se Dawson stal ohromným stanovým městem, které se ale brzy změnilo ve dřevěné - stalo se největším městem západně od Winnipegu a severně od Seattlu. Vznikaly tu první obchody, kanceláře, výkupny zlata, herny, pošty, tančírny.

V zimě 1897 - 1898 postihl Dawson, ležící jen 200 km od severního polárního kruhu, mráz až -60 stupňů Celsia, který si vyžádal další oběti. Dawson byl rovněž několikrát postižen záplavami a požáry, mnoho lidí trpělo hladem. Na vrcholu Zlaté horečky zde však žilo přibližně 30 000 lidí.
Většina zlata, která se nacházela na povrchu, byla ale zabrána už dva roky předtím. Bylo tedy třeba ve věčně zmrzlé půdě kopat zlatonosný štěrk a ten proplavovat. V zimě museli rozehřívat zem ohni a na jaře třídit to, co pracně nakopali. V létě zase způsobovali utrpení komáři. Nejznámějšími nalezišti této extenzivní těžby byly téměř všechny přítoky Klondiku (Bonanza Creek, Eldorado Creek atd.) a později i kopce (Gold Hill, French Hill, Cheechaco Hill).

V roce 1896 se tady vytěžilo zlato za 300 tisíc dolarů, v roce 1897 za 2,5 milionu dolarů, v roce 1898 za 10 milionů dolarů, v roce 1899 za 16 milionů dolarů a v roce 1900 za 275 milionů dolarů. Cena tehdy byla šestnáct dolarů za unci (1 trojská unce = 31,1034 g). Pro zajímavost - v době psaní tohoto článku (únor 2006) má trojská unce cenu přes 550 dolarů. Těžilo se lopatami, krumpáči, rumpály a používaly se pánve.

V dalším období nastoupily na scénu velké důlní společnosti, které zahájily intenzivní těžbu pomocí mechanizace. Údolí řek Klondike a Bonanza Creek jsou dnes překopána, vydrancována, hlušina se nerekultivuje. Nejbezohlednějším způsobem je odplavování horniny vodními děly a chemické vyluhování zlata pomocí kyanidů.

Z asi 30 000 zlatokopů jich jen asi 4000 zlato našlo, jen několik set jich zbohatlo a pouze několik jedinců si bohatství udrželo. Příležitosti se samozřejmě chopili také jiní, kteří rozpoznali možnost výdělku a rychle ji využili. Nejvíce a také nejsnáze proto vydělali na zlaté horečce obchodníci, kteří prodávali krumpáče a lopaty. Analogie použití tohoto jednoduchého principu nalezneme snadno i v jiných oborech lidské činnosti - na hlouposti se dá vydělat vždy. Zbohatli zde také majitelé barů, gangsteři a tanečnice.
Dobrodružství ostatně přišlo dost draho - jen v roce 1898 utratili muži, putující na Yukon šedesát milionů dolarů - to bylo šestkrát více, než kolik činila hodnota zlata, které se ve stejné době na Klondiku narýžovalo.

Osadníci nejvíce trpěli hladem, silnými mrazy, důsledky prakticky nulové hygieny. V těchto krutých podmínkách se pochopitelně šířily nemoci, rozmáhalo se násilí a vytvářely se gangy, rozmáhala se prostituce, alkoholismus, kriminalita. Ne všem, kdo přišli o iluze, se ale podařilo prchnout.
Toto davové šílenství, nazývané dnes jako zlatá horečka, prakticky skončilo na jaře 1899 a město bylo téměř opuštěno.

Zlato se zde těží stále. Ze zlatokopů zde ale zbyli jen nadšenci s nožem za pasem, kterým výdělek z dobývání zlata nestačí ani na běžnou obživu, památky na minulou dobu jsou zde ale neustále patrné. V lesích leží rozpadající se parní válce, zbytky lanovky a zlatokopecké hřbitovy, spousta rezivějícího pracovního nářadí, starých plechovek, děravých lopat, vybělené kosti zvířat.

Ani Aljašce se samozřejmě vzhledem k její strategické poloze nevyhnulo zbrojení - je významným místem pro americké vojenské základny.