Joachim Johann Winckelmann

(1717-1768)

“Pro novodobé umělce je jen jediný způsob, jak se stát slavným: napodobit umělce starověku.”

Německý osvícenec, zakladatel klasické archeologie Joachim Johann Winckelmann se narodil 9. prosince 1717 ve Stendalu jako syn příštipkáře. Už jako chlapce ho lákala historie, vydával se na toulky ke starým hrobům a mohylám v okolí. Studoval však teologii a medicínu  na univerzitách v Halle a v Jeně. Roku 1743 se stal pomocným učitelem v Seehausenu. Roku 1748 se stal knihovníkem hraběte von Bünau na jeho zámku u Drážďan. Tady se dostal mezi významné osobnosti a v Drážďanech mohl navštěvovat největší antické sbírky v tehdejším Německu. Tehdy se před ním otevřel svět antického Řecka. Přesto Řecko nikdy nenavštívil. Po různých těžkostech (zákaz návštěvy muzea, vykopávek) byl roku 1763 jmenován inspektorem nad všemi antickými památkami v Římě a okolí. V této funkci navštěvoval vykopávky v Herkulaneu a v Pompejích a ke způsobu jejich provádění se vyjadřoval velmi kriticky. Zanedlouho vyšlo Winckelmannovo hlavní dílo Dějiny umění starověku. Tato kniha zachvátila nadšením pro svět antiky celý vzdělaný svět a měla rozhodující vliv na archeologii. Další dílo mu vyšlo roku 1767. Winckelmannovou zásluhou je, že zavedl řád tam, kde vládl chaos a že přinesl vědomosti tam ,kde vládly jen dohady. I když jeho odkaz antiky byl idealizovaný a mnoha jeho tvrzení nesprávná, má nehynoucí zásluhu na tom, že dal archeologii nástroj, který jim umožnil vyjmout z hlubin času zašlé kultury. Při návratu do Itálie ze sví vlasti – roku 1768 – se ubytoval v hotelu v Terstu. Tam se nějakým záhadným způsobem seznámil s jedním Italem nevalné pověsti. Dokonce ho pozval k sobě na večeři. To se mu stalo osudným. Večer 7. června vešel Ital k Winckelmannovi do pokoje, dal mu smyčku na krk a šestkrát ho bodl nožem. Za několik hodin učenec zemřel . . .