Hledala se možnost sériové výroby. Trojkolky byly kladně hodnoceny pro své dílenské zpracování, ochranu cestujících při nepohodě a schopnost jízdy na dlouhé vzdálenosti.
Oba bratři navázali styky s družstvem Velorex. V roce 1950 se rozhodli přemístit výrobu do Solnice, kde vyráběli dvě obsahové třídy 250 ccm a 350 ccm. V té době však František Stránský tragicky zahynul.
V roce 1954 již vyrábělo družstvo Velorex 40 tříkolek měsíčně. Trojkolka byla přednostně prodávána a určena pro invalidy. V roce 1959 již závod v Solnici produkoval každý měsíc 120 tříkolek. Mojmír Stránský navrhl modernizaci tříkolky, vedení družstva však s úpravou nesouhlasilo. Proto se s družstvem rozešel a na další výrobě tříkolek se již nepodílel, jejich výroba tam pak pokračovala až do roku 1971. Z celkového počtu 15300 vyrobených kusů bylo 7549 kusů vyvezeno do zahraničí.
Mojmír Stránský pak pokračoval ve svém konstruktérském úsilí ve své vývojové dílně. Jeho nový typ měl vzadu dvě kola vedle sebe a laminátovou karosérii s motorem Jawa 350 ccm. Dostal povolení k výrobě ověřovací série 5 kusů. V této době ještě nebylo používání laminátu tak běžné a aby se s ním naučil pracovat, nechal se zaměstnat v podniku v Karviné. Po návratu do České Třebové pak zkonstruoval invalidní vozík s použitím laminátu.
Mojmír Stránský podal několik zlepšovacích návrhů v podniku Strojtex. V této době pak začal se stavbou nové dílny v Benátkách na vlastním pozemku, kde se zabýval výrobou vstřikovacího lisu.
Později přešel do Ústí nad Orlicí do Výzkumného ústavu bavlnářského, kde pracoval až do důchodu. Po roce 1984 opravil a zprovoznil zdevastovanou malou vodní elektrárnu v Dolní Lhotě u Blanska.
Velorex - club v Blansku pořádá každý rok setkání vozítek Velorex v Boskovicích. Známý Velorex je již dnes veteránem.
