Jeho první cestu do Jižní Ameriky mu zčásti zaplatil jeho otec doufaje, že takováto cesta jeho syna vyléčí z podobných aktivit. Dosáhl ale pravého opaku. Alberto Vojtěch Frič zamířil do Brazílie. Lákaly ho oblasti, kde se již ztratilo mnoho zkušených cestovatelů, místa, kam se neodvažovali ani Brazilci. Na cestě se zaměřil na studium tropických rostlin. Po návratu do Prahy uspořádal úspěšné přednášky a ihned plánoval proti vůli rodičů další cestu. Na tu se vydal již mnohem lépe připraven. Chtěl se seznámit nejen s rostlinstvem, ale i objevovat neznámé světy a poznat tamní domorodé obyvatelstvo. Pravděpodobně jako jedinému Evropanovi se mu podařilo navázat se zdejšími Indiány kontakt, vniknout do způsobu jejich myšlení, spřátelit se s nimi a získat mezi nimi autoritu. Ameriku navštívil A. V. Frič celkem osmkrát. Při přípravě cest samozřejmě narážel nejen na byrokratické překážky, ale i na finanční problémy a tak se rozhodl získat prostředky na cesty prodejem kaktusů. Stal se v té době snad největším znalcem americké flóry a je objevitelem mnoha druhů kaktusů. Vyznal se v mnoha oborech, avšak jediné co mu scházelo byl talent obchodní a tak byl často při svých obchodech ošizen. Jeho cesty ale narušila první světová válka. Rakousko-uherská armáda nezapomněla na svého odvedence, Fričovi se ale nakonec podařilo zprostit se pro něj nenáviděné povinnosti. Válku byl nucen přečkat ve své vile na Božínce. V té době nemohlo být ani řeči o výpravě do cizích krajů i z toho důvodu, že jeho úspory se rozplynuly v inflaci. Po válce se Frič oženil s Dragou a v r. 1922 se jim narodil syn Ivan. Ze své poslední cesty se vrátil v r. 1929. Z cest přivezl nejen obrovské množství rostlin, což nelibě nesla např. erfurtská firma zabývající se jejich prodejem, ale i velké množství etnografického materiálu, který věnoval muzeím. Ten se však ve velké většině nezachoval do současnosti. Po návratu z poslední cesty konal různé pokusy s rostlinami. Pro tyto se později uvolnilo v jeho sklenících místo po zmrznutí přibližně 30 000 velkých kaktusů a několika set tisíc semenáčků v r. 1940. Byly to pokusy hybridizační, ozařování rtuťovou lampou, pokusy s užitkovými rostlinami. Prováděl šlechtění a křížení plodin, farmakologické výzkumy a podobně. Objevil způsob, jak pěstovat sóju ve středoevropských podmínkách, tento nesmírně užitečný výzkum ale upadl v zapomnění. Dělal pokusy i se zvířaty, avšak jednal s nimi citlivě jako s živými myslícími tvory, které měl rád. Některé přírodovědné pokusy dokonce prováděl Frič na sobě. Činil tak z vědeckých, ale i z finančních důvodů. Zabýval se problémy stárnutí, sestavil také několik slovníků indiánských řečí. Měl rád lidi a zastával se vždy těch, kterým bylo ublíženo. Proto měl i mnoho nepřátel. Je však třeba přiznat, že mnohá nepřátelství si zavinil sám svojí svéráznou povahou. Při snaze o publikaci svých výzkumů narážel na nepochopení, nezájem a odpor. Tento možná největší přínos Alberto Vojtěcha Friče lidské společnosti nikdy nebyl doceněn a pochopen. Mnohé výzkumy se ztratily ve víru války, některé také proto, že si Frič nedělal moc starostí s dokumentací. Druhou světovou válku nesl Frič velmi těžce. Jeho stanovisko k expanzivní politice Německa bylo jednoznačné a stavěl se proti fašismu statečně. Neshody s fašistickým Německem měl již v r. 1935. Konce války se však nedožil. Tento velký botanik, cestovatel, etnograf, humanista, vědec a statečný člověk, kterého nezlomilo ani gestapo ani lidská hloupost a byrokracie, se kterou musel celý život bojovat, zemřel v listopadu 1944 na následky tetanu. Věděl, že jej Indiáni léčí pomocí kurare – jedu, který používají na otrávené šípy. Lékaři mu však nedovolili takovýto způsob léčby použít. * * *
Použito materiálů: |
Alberto Vojtěch Frič se narodil dne 8. září
1881 v Praze jako syn známého právníka a náměstka primátora. Jeho matka
pocházela z bohaté rodiny v Roudnici. Jeho otec byl skromný člověk a nebylo
v něm ani stopy po nějaké dobrodružnosti, která se v tak velké míře
projevila u jeho syna. Alberto Vojtěch Frič byl již jako dítě
neobyčejně samostatný, originální a vybojovával si svůj vlastní směr života. A
proti všem měšťáckým tradicím, intrikám a dogmatismu byl nucen bojovat celý
život. Jednou jako malý chlapec chtěl s kamarády potrestat celníka, který jim
bránil v pašování vajec. Tak si opatřil svůj první kaktus, o který se celník
popíchal, když mu udeřil do tašky v domnění, že skrývá vejce. Tato příhoda
je však důležitá proto, že právě tak získal svůj první kaktus a objevil krásu
cizokrajných rostlin. Začal shánět další, což ale nebylo nikterak lehké. Za
nějaký čas shromáždil sbírku, kterou mu však známí nechali zmrznout. Po této
zkušenosti se rozhodl poznat rostliny přímo v jejich domovině.
