Francouzský fyzik Pierre Curie se narodil roku 1859 v rodině lékaře. Již v roce 1876, tedy jako šestnáctiletý, se stal bakalářem pařížské Sorbonny a o dva roky později magistrem fyziky.

Pierra nejprve vyučoval jeho otec, později Albert Bazille, matematik a latiník. Velmi ho ovlivnil i profesor Leroux svými přednáškami z fyziky na pařížské univerzitě, po studiích přijal místo demonstrátora u profesora Desaainse na Sorboně.

První významné objevy učinil se svým starším bratrem Jacquesem při zkoumání krystalů. Ze společného úsilí při studiu fyzikálních vlastností krystalických minerálů vzešel roku 1880 první velký objev - piezoelektřina jako důsledek působení tlaku na krystal, i děj opačný - deformace krystalu v elektrickém poli.

První samostatné vědecké výsledky přineslo Pierru Curie zkoumání magnetizmu. Pracoval s látkami při teplotách až 1 400 °C a přitom nalezl závislost mezi magnetickou susceptibilitou a teplotou. Zjistil, že magnetizace paramagnetické látky je nepřímo úměrná teplotě. Roku 1895 předložil P. Curie disertační práci z magnetizmu a tím ukončil činnost v této oblasti fyziky. Jeho přítel Pierre Weiss v díle pokračoval a vztah mezi susceptibilitou a teplotou se dnes nazývá Curieův-Weissův zákon.

V roce 1894 poznal polskou studentku Marií Sklodowskou, se kterou se v roce 1895 oženil. Na základě Becquerelových objevů neviditelného záření začal spolu s ní hledat další prvky produkující toto záření. Výsledkem jejich společné práce byl v roce 1898 objev polonia a později radia z Čech dovezeného smolince. Pierre Curie jako velký znalec tohoto fyzikálního oboru podrobil záření testování v magnetickém poli a zjistili, že záření bylo dvojí povahy: Jedno záření magnetické pole prakticky neodklánělo z původního směru (záření alfa), druhé se naopak velmi snadno v magnetickém poli zakřivovalo (záření beta). Pronikavost záření velmi rychle klesala se vzdáleností, kterou ve vzduchu urazilo. Pronikalo-li kovem, stačil na jeho pohlcení např. hliníkový plíšek silný 0,02 mm. S mnohem dokonalejší technikou poopravili později fyzikové hodnoty doletu získané P. Curiem pouze o milimetry.

V roce 1903 objevil Pierre Curie samovolný vývin tepla sloučeninami radia, což svědčilo o uvolňování energie při radioaktivních přeměnách. Velkou pozornost věnoval účinkům radioaktivního záření na živé organismy, což vedlo k základům léčby nádorů. Podle Pierra Curie byla tato terapie nazvána curieterapií a jednotka radioaktivity byla na jeho počest pojmenována 1 Curie. Nobelovu cenu za fyziku získali v roce 1903 Pierre Curie, Marie Curieová-Sklodowská a Henry Becquerel za objev radia.

Manželé Curieovi si také povšimli záření vycházejícího z předmětů vystavených dříve přímému radioaktivnímu záření. Indukovaná aktivita, jak se jev v tehdejší odborné literatuře nazýval, zaujala E. Rutherforda, potvrdil ji i u thoriových solí a snažil se o první výklad: Primární radioaktivní zdroj produkuje radioaktivní plyn a ten je ve vzduchu unášen daleko od zdroje. P. Curie nejprve s Debiernem a s J. Dammem určil křivku průběhu sekundárního záření v závislosti na čase. Posléze ovšem oba původní Rutherfodovu teorii přenosu radioaktivity plynem zavrhli. Propracovali novější Rutherfordovy poznatky o přeměně prvků v důsledku záření. Cesta vedla k objevu rozpadových řad. Spolu s A. Labordem zkoumal P. Curie i tepelné účinky radioaktivního záření.

Největších poct se P. Curie dočkal krátce před smrtí. V roce 1904 se stal profesorem na Sorbonně, předcházelo udělení Nobelovy ceny a ceny Osirisovy.

Pierre Curie zemřel tragicky 19. dubna 1906 – zahynul pod koly drožky v jedné z pařížských ulic.