Robert Wilhelm Bunsen

(1811-1899)

“Jsem velmi potěšen novým kovem…Nazvu jej cesium pro jeho překrásně modrou spektrální čáru.”

Německý chemik Robert Wilhelm Bunsen se narodil 31. března 1811 v Götingenu jako nejmladší ze 4 synů. Jelikož jeho otec byl profesorem jazyků na univerzitě, obklopovalo mladého Bunsena akademické prostředí už od narození. Po ukončení školní docházky v Holzmindenu studoval chemii v Götingenu. Po získání doktorátu v 18 letech začal cestovat (Německo, Paříž, Vídeň). Tyto cesty mu pomohly vytvořit síť kontaktů, které mu přišly vhod během jeho pozdější vynikající kariéry.

V roce 1836 začal Bunsen vyučovat v Kasselu. Po 2 letech přijal místo na univerzitě v Marsburgu, kde prováděl sice důležité ale nebezpečné pokusy s kakodylovými deriváty. Tento výzkum byl sice jeho jediný v oblasti organické chemie ale okamžitě ho proslavil ve vědeckém světě. Kakodyl (alkarsin) je hlavní součástí “Cadetovy kapaliny” (nazvané tak po francouzském chemikovi). Je to ostře zapáchající olejovitá kapalina na vzduchu samozápalná. Ačkoliv mu tento výzkum přinesl uznání, málem zemřel na otravu arzenikem a rovněž přišel o jedno oko, když mu při výbuchu do něho vlétla střepina skla.

Za svého působení v Marsburgu také studoval vysoké pece a poukázal na to, že v německých pecích se “ztratila” více než polovina tepla a v britských dokonce přes 80%. Se svým spolupracovníkem Lyonem Playfairem navrhli použití recyklace plynů a tím zvýšení účinnosti pece. Další epizodou v době Bunsenova působení v Marsburgu byla jeho cesta na Island v roce 1845, sponzorovaná dánskou vládou. Výzkumy zde spojil se svým celoživotním zájmem o geologii. Jeho hlavním přínosem zde bylo – kromě mnoha rozborů sopečných plynů a hornin – vysvětlení vzniku gejzírů. V té době se věřilo, že voda z nich vyvěrající je sopečného původu. Bunsen vzal vzorky sopečných hornin a vařil je společně s děšťovou vodou. Rozborem této vody a vody z gejzírů zjistil, že si jsou velice podobné. Poté měřil teplotu vodního sloupce gejzírů v co největší hloubce a zjistil, že teplota vody je taková, že dochází ke tvorbě páry, která žene vodu ven a že se tedy jedná o “běžnou” podzemní vodu.

V roce 1852 přešel do Heidelbergu. Koncem tohoto desetiletí dostal Gustav Kirchhoff, mladý pruský fyzik a Bunsenův spolupracovník, nápad použít skleněný hranol na rozklad světla místo pozorování plamenu pomocí barevných brýlí. Tak se pro vědu zrodila spektrografie, která se stala životně důležitým nástrojem pro chemickou analýzu. Mělo to však jeden háček. Aby bylo možno zkoumat výsledná spektra, byl nutný nesvítivý plamen o vysoké teplotě. Tuto možnost však stávající plynové kahany neměly. Bunsen tedy zcela logicky přišel na myšlenku smísit plyn se vzduchem než začne hořet. Návrh a zhotovení takovéhoto hořáku provedl technik univerzity, Peter Desaga, přestože je dodnes tento typ hořáku označován jako bunsenův. Od myšlenky a prototypu však bývá ještě dlouhá cesta: než se zrodil hořák splňující všechny představy, uplynulo ještě 5 let. Mezitím Bunsen a Kirchhoff vynalezli jiný přístroj – Bunsenův-Kirchhoffův spektroskop, optický přístroj k pozorování spekter ve viditelné oblasti světla. Stačil jim k tomu skleněný hranol, krabička od doutníků a okuláry ze starého dalekohledu. Z takovýchto součástek vznikl přístroj nedozírné důležitosti v chemické analýze a při objevu nových prvků. Objev těchto nových prvků na sebe nedal dlouho čekat. Ještě v roce 1860 objevili cesium, o rok později rubidium. Bunsen a Kirchhoff “vydláždili cestu” k objevu 5 nových prvků i jiným.

Bunsenův bohatý profesní život se bohužel stal i jeho soukromým. Vychoval mnoho studentů (mezi jinými i Mendělejeva). Nebyl nikdy ženat. Jako člověk byl velmi skromný, přestože řadu jeho objevů by mu mohli mnozí závidět, nikdy neřekl “já jsem objevil” nebo “já jsem našel”. Byl členem Chemické společnosti v Londýně, Akademie věd a zahraničním členem Londýnské královské společnosti. Obdržel rovněž mnoho medailí. K těmto všem poctám poznamenal: “Tyto věci jsou pro mne cenné jen proto, že by potěšily mou matku. Ta už však není naživu.”

Bunsen odešel ze své profese v 78 letech a vrátil se ke své lásce – geologii. Zemřel 16. srpna 1899 po třídenním klidném spánku . . .