Identifikační metoda se uplatnila u zločinců - recidivistů, kteří již měřením prošli a při svém opětovném zatčení udávali falešná jména. Antropometrie byla také zavedena při registraci vězňů ve francouzských věznicích. Později doplnil Bertillon svou metodu o podrobný popis obličeje zločince podle přesně definovaných parametrů a jednotné terminologie, který vylučoval nepřesný výklad i subjektivní faktory policejního úředníka, zhotovujícího popis zločince. Identifikační systém zločinců zdokonalil přikládáním fotografie k identifikačním kartám, které byly zhotoveny jednotným postupem za stejných světelných podmínek, ze stejné vzdálenosti a ze dvou stran obličeje. K tomuto účelu také navrhl a zkonstruoval speciální židli, jejíž základní princip se používá dodnes. V mnohých případech pak identifikační karty doplňoval snímky, které zachycovaly detaily zločincova obličeje. Tato část identifikačního systému byla využitelná i pro další policejní činnost - při pátrání po zločincích. Bertillon také položil základy k soudní fotografii místa činu. Narodil se 23. dubna 1853. Cesta bertillonáže do policejní praxe stejně jako život jejího tvůrce nebyla vůbec jednoduchá. Bertillon trpěl nejen častými migrénami, krvácením z nosu a zažívacími problémy a pro svou přesnou až pedantskou práci byl často terčem posměchu a ponižování. K pařížské policejní prefektuře nastoupil 15. března 1879 ve věku 26 let jako pomocný písař. Místo u policie získal až na základě protekce svého otce, který byl známým francouzským antropologem s mnoha vlivnými známostmi. Jeho úkolem bylo vyplňování evidenčních karet zločinců jejich popisem a zařazovat je do evidence, která se prakticky vůbec nevyužívala. Zcela neúčelná monotónní práce ho přivedla právě na myšlenku využít částečných znalostí otcovy profese antropologa k zavedení kartotéky zločinců podle různých rozměrů těla. Také vypracoval systém registrace, který umožňoval velmi rychlé vyhledání požadovaných údajů. Takovouto práci si dnes asi těžko někdo dovede představit bez pomoci výpočetní techniky. K ověření své metody začal v mimopracovní době proměřovat vězňům v pařížské věznici La Santé 14 tělesných proporcí, což se neobešlo bez posměšků nejen ze strany samotných vězňů, ale i vězeňského personálu a policejních kolegů. Pět měsíců po nástupu do policejních služeb podal Bertillon písemný návrh o zavedení identifikační metody do policejní praxe, zredukované na 11 měření těla, včetně registračního systému policejnímu prefektovi Louisi Andrieuxovi. Protože nedostal žádnou odpověď, svůj návrh o dva měsíce později zopakoval. Když byl Bertillon pozván k prefektovi, aby osobně vysvětlil principy své identifikační metody, pro velkou nervozitu nedokázal prefekta, který byl více politikem než policejním odborníkem či matematikem, nejen přesvědčit o významu svého návrhu, ale i samotnou metodu srozumitelně vysvětlit a zdůvodnit. Bertillon neměl dostatečné vzdělání, nedovedl své myšlenky jasně formulovat a navíc i jeho slovní projev v běžné komunikaci mezi lidmi byl více než žalostný. Žalostný proto byl i výsledek pohovoru s prefektem. Ten rozhořčeně vzkázal Bertillonovu otci, že pokud se bude jeho syn zabývat věcmi nad rámec svých služebních povinností, bude z policejních služeb propuštěn. Stanovisko prefekta Andrieuxe k Bertillonovu návrhu nezměnily ani četné intervence významných osobností, včetně poslance francouzského parlamentu Gustava Hubbarda. Pro úplnost nutno dodat, že za všemi intervencemi stál Bertillonův otec, přesvědčený o správnosti a využitelnosti synovy metody v praxi.
Až v listopadu 1882 nový policejní prefekt Jean Camecasse dal Bertillonovi příležitost k tomu, aby svou metodu prakticky vyzkoušel. Učinil tak pod nátlakem tehdy významného pařížského obhájce Edgara Demangea, velmi dobrého přítele Bertillonova otce. Obhájce při tom použil argument, že by Camecasse mohl odmítnutím antropometrie ztratit pověst podporovatele nových metod při potírání zločinu. Prefekt přidělil Bertillonovi dva pomocníky a na vyzkoušení metody určil tříměsíční lhůtu. Přitom neměl být zatčený zločinec - recidivista identifikován žádným jiným způsobem než antropometrií. Teoreticky vzato, bylo téměř nemožné, aby během tak krátké doby mohlo dojít u recidivisty k dvojímu měření těla. Přesto se Bertillon pustil do práce a zapojil do ní i svou manželku. Přiděleným pomocníkům totiž vůbec nevěřil. První výsledek usilovné a systematické práce se dostavil až 20. února 1883 - devět dnů před uplynutím stanovené lhůty. Na konci pracovního dne byl předveden k Bertillonovi zatčený muž, který o sobě prohlásil, že se jmenuje Dupont, což bylo ve Francii naprosto běžné jméno. Navíc to byl již šestý Dupont toho dne. Po změření délky a šířky hlavy, prostředníčku a malíčku šel Bertillon porovnat zjištěné míry do své kartotéky, která čítala v té době 1800 měrných karet. Díky svému registračnímu systému mohl rychle porovnat naměřené hodnoty s hodnotami na kartách. V případě šestého zatčeného Duponta se poprvé naměřené hodnoty shodovaly s hodnotami na kartě se jménem Martin. Z karty bylo patrné, že Martin byl již měřen 15. prosince 1882 pro krádež prázdných lahví. Delikvent Martin alias Dupont se přiznal k pravému jménu a byl prvním zločincem, který byl identifikován na základě antropometrie. Prefekt Camecasse prodloužil Bertillonovi zkušební lhůtu na neurčito. Do konce roku 1883 čítal Bertillonův registrační systém 7336 karet, s jehož pomocí se podařilo identifikovat 48 recidivistů. O rok později bylo touto metodou identifikováno na 300 osob. Teprve 1. února 1888 byla oficiálně zřízena policejní identifikační služba, v jejímž čele stanul Alphonse Bertillon. Ještě téhož roku se mu podařilo včlenit do identifikační služby i fotografický ateliér s policejními fotografy, které musel přeškolit. Fotografové totiž do té doby přistupovali k fotografování zločinců jako k uměleckému objektu. Rovněž stanovil zásady pro fotografování místa činu. Zakrátko byla každá francouzská policejní stanice vybavena pomůckami pro antropometrii a fotografování. V průběhu krátké doby získal nejen evropský věhlas, ale antropometrie a portrét byly zaváděny i v jiných zemích. Za zásluhy mu v roce 1894 propůjčila francouzská vláda červenou stuhu Čestné legie. Bertillon se však dopustil i několika profesních chyb a omylů. V roce 1894 vypukla špionážní aféra "Dreyfuss" se silným protižidovským kontextem, která po několik let otřásala Francií. Bertillon ovlivněn osobní slávou a všeobecnou protižidovskou náladou vystoupil před soudem jako znalec v oboru, který mu byl zcela cizí a jemuž nerozuměl - v písmoznalectví. Ve falešném posudku ztotožnil písmo špiona s písmem kapitána francouzského generálního štábu Alfreda Dreyfusse. Dreyfuss, který byl židovského původu byl poté odsouzen k vyhnanství na Ďábelské ostrovy. Teprve po 12 letech byl degradovaný kapitán v plném
rozsahu rehabilitován a jako skutečný autor špionážního dokumentu byl označen
Rakušan Esterházy. Bertillon však nikdy svou chybu neuznal. Dokonce ani tehdy,
když mu krátce před smrtí chtělo ministerstvo vnitra udělit další, tentokrát
jedno z nejvyšších státních vyznamenání, po kterém Bertillon celý život
toužil. Vyznamenání podmíněné uznáním omylu nedostal. Bertilon zarputile
trval na svém. Stejně tak zarputile odmítal uznat novou, tehdy nastupující a dodnes
fungující a uznávanou identifikační metodu - daktyloskopii. Za svého života tak
zažil nejen vzestup, dobytí a slávu svého díla, ale vzhledem k daktyloskopii i jeho
rychlý pád. Přesto Bertillon zůstal prvním mužem v dějinách kriminalistiky,
který využil vědeckých poznatků k identifikaci člověka a průkopníkem
kriminalistické fotografie. Je také prvním zakladatelem kriminalisticko - technické
laboratoře na světě. Pařížská policie na něj nezapomněla. V jejím sídle na
Zlatnickém nábřeží je pro veřejnost přístupný Sál Alphonse Bertillona. |
Louis Alphonse Bertillon patří mezi osobnosti,
které se nesmazatelně zapsaly do historie zločinu a kriminalistiky. Celý svůj život
zasvětil boji proti zločinu. Jako první na světě vypracoval použitelnou metodu
individuální identifikace zločinců, postavenou na vědeckém základě -
proměřování jednotlivých částí lidského těla. Vycházel z předpokladu, že se
délky některých lidských kostí a obvody lebek u dospělých jedinců nemění. Kromě
toho využil závěry belgického vědce Lamberta Adolpha Quéleteta, že pravděpodobnost
najít dvě osoby stejné výšky se rovná poměru 1 : 4. Bertillon proto
proměřoval 11 částí těla, čímž se matematická pravděpodobnost výskytu dvou
jedinců se stejnými parametry rovnala poměru 1 : 4 191 304. Svou metodu nazval
antropometrií, později přejmenovanou na bertillonáž.
