Když se zubu objeví dutina, zkažená tkáň musí být odstraněna. Nejstaršími nástroji byly různé špičaté nástroje. Později byly používány nástroje dvoubřité, kterými se otáčelo (oběma směry) mezi prsty. První “vrtačku” začal používat otec moderního zubařství Francouz Pierre Fauchard (1678-1761). Popsal ji v roce 1728. Rotační pohyb u ní byl vyvolán otáčením struny kolem válce, tedy principem známým už dávno před tím.

John Greenwood (1760-1819), lékař George Washingtona, vynalezl v roce 1790 první známou nožní ruční vrtačku. Použil k tomu matčin kolovrátek, poháněný šlapacím kolem s pedálem. Totéž zařízení používal i jeho syn, ale dále se tento nápad nerozvíjel.

V roce 1829 použil skotský vynálezce James Nasmyth k otáčení vrtáčku spirálovou pružinu. Charles Merry zdokonalil Nasmythovu vrtačku použitím ohebného hřídele (1858). Angličan George F. Harrington použil k pohonu vrtačky hodinovou pružinu.

V roce 1868 představil Američan George F. Green pneumatickou vrtačku poháněnou šlapacími měchy, v roce 1874 pak přidal k vrtačce elektromotor a tak vznikla první elektrická zubní vrtačka. Pracovala sice dobře, byla však drahá těžká. V roce 1908 přišly do módy zásuvné elektrické vrtačky. Ty se dostaly do většiny zubních ordinací.

A tak se objevily vrtačky poháněné vzduchovou turbinou s vysokými otáčkami. Ty dosahovaly hodnoty 300 000 až 4 000 000 otáčet za minutu (Greenova vrtačka měla 600-800 otáček za minutu).

Ale ani zde se vývoj nezastavil. Objevily se vrtačky ultrazvukové a dnes už také laserové.