Lidé velice brzy poznali, že některé látky z přírodních vláken se hodně mačkají, zejména při praní. Pokud nechtěli oděvy s těmito sklady a záhyby nosit, museli se je pokusit odstranit.

Již v antice byly známy lisy, na kterých valcháři toto “žehlení” prováděli.

Žehličky se poprvé objevily poprvé až v 15. století. Tyto žehličky se před žehlením nahřívaly na kamnech. Velké krejčovské žehličky byly duté a vkládalo se do nich rozžhavené dřevěné uhlí. Objevily se i žehličky lihové, jak je zřejmé z inzerátu z roku 1895:

“Patentní lihová žehlička Brillant a Ideal patří mezi nejlepší žehličky světa, je v 10 minutách k upotřebení, nedělá sazí a nezapáchá a jest způsobilá pro všechny druhy prádla.”

Žehličky se od sebe hodně liší tvarem, velikostí, řešením detailů, ale princip, na kterém pracují, je stále stejný. Do žehlicí desky – většinou z hliníkové slitiny dobře vedoucí teplo – je zalisován topný článek, který se proudem rozžhaví a zahřeje tak žehlicí desku. Držadla žehliček se dělají naopak z plastů, které špatně vodí teplo, aby se toto držadlo od horké žehlicí desky příliš nezahřálo a nepopálilo ruce.

Od určité doby bývají žehličky vybaveny termostatem. Ten jednak chrání žehličku před přehřátím a jednak umožňuje nastavení vhodné teploty k vyžehlení určité látky, tak, jak jsou tyto teploty pro každou látku předepsány či doporučeny. Pro zlepšení žehlicího účinku jsou moderní žehličky vybaveny kropicím a napařovacím zařízením.

Moderní žehlička umožňující suché žehlení, napařování a kropení. Termostat je samozřejmostí.
(převzato z http://www.isolit-bravo.cz/obchod/stuff.php?type=1&s_id=45&t_uid=t_bb2efe)