První “ochlazovací” pomůcka byla na světě, když rozehřátý člověk zjistil, jak osvěžující je vánek způsobený např. pohybujícím se palmovým nebo lotosovým listem. “Výkon” toto historicky prvního zařízení znásobili vládnoucí a zámožné osoby ranné Asýrie a Egypta, které zaměstnávaly celé malé armády otroků a sluhů, které jim ohromnými listy působili příjemný vánek.

Ruční vějíře, tak, jak je známe dnes, se objevily na začátku našeho letopočtu. Do 6. stol .n. l. se datuje japonský vějíř akomeogi, asi o století později populární čínský “tančící” vějíř s 10 lištami a silným papírem, na kterém jsou zobrazeny rodové znaky. V Indii velký vějíř z pavích per symbolizoval věčnou bdělost panovníka.

Evropanům byl vějíř představen ve středověku a brzy se stal velmi populární. Jako módní doplněk zobecněl v 16. Století (pod vlivem Portugalska). Francouzskému dvoru je představila Kateřina Medicejská ale oblibu si získaly až za Ludvíka XIV. Vějíře se začaly vyrábět ve velkém. Kolem rolu 1750 bylo jen v samotné Paříži kolem 150 výrobců vějířů. Především z hedvábí, papíru, pergamenu a kůže. Bývaly často zdobeny malbou. V 19. století začaly přibývat vějíře z organzy, saténu, krajek nebo peří. Kostra vějíře se vyráběla nejčastěji ze dřeva, ale také ze slonoviny, z rohoviny a z kostí. Někdy byl stejný materiál použit k výrobě celého vějíře.

Vějíř z poloviny 18. století
(převzato z http://design.cdl.cz/galerie/muzeum/Cast-2-4.htm)

Vějíře se tak postupně staly ozdobou žen po několik staletí. Býval však nejen nezbytným doplňkem toalety, ale také důležitým prvkem komunikace. Každý jeho pohyb, každá pozice, každé zachvění a velikost otevření - vše mělo přesný význam.