Vanilka je jedna z užitkových rostlin, která se do Evropy dostala po objevení Ameriky. Obyvatelům Mexika sloužila jako koření již mnohá staletí před příchodem Evropanů. Domorodci používali vanilku ke kořenění kakaa a do čokolády. Používali ji také k výrobě voňavek a léčiv. I když první vanilkové lusky byly přivezeny do Španělska již v roce 1521, trvalo to ještě několik staletí, než tu (ale také ve Francii), “čokoládová móda” zdomácněla. Název dostala od španělského vainilla – lusk.

Mexiko bylo dodavatelem vanilky po celá 3 staletí. Je samozřejmé, že se konkurence snažila mexickou hegemonii prolomit. Dlouho se to však nesetkávalo s úspěchem. Teprve roku 1819 se Holanďanům podařilo přenést vanilkové sazenice na Jávu. Trvalo však určitou dobu, než si sazeničky zvykly na nové prostředí. Teprve pak vyrážely nádherné úponky a objevovaly se květy. Pěstitelé však potřebovali plody, lusky. Ty však vanilka neměla. Nakonec ředitel holandské pokusné zahrady zjistil, že květy nejsou opyleny. Vanilkové květy se totiž otvírají na velmi krátkou dobu, která je mnohdy kratší než 1 den. Za tuto krátkou dobu je mohou opylit jen malé včelky – medonosky. Ale ty žijí jen v Mexiku. Co teď? A tak řediteli nezbylo nic jiného, než si na včelky zahrát sám: pomocí bambusových tyčinek a jemného štětečku dělal pokusy s umělým opylením. A vida, pokusy se zdařily. Zjistil, že zručná “včelka” tak může za směnu opylit více než 1 000 květů.

Teprve po tomto objevu se pěstování vanilky mohlo rozšířit. Dnes se pěstuje kromě Jávy v Malgašské republice, na Cejlonu, Tahiti, v západní Africe a na Bahamách. Podle země původu bývá také označována na obchodním trhu.

Nejjakostnější plody přináší vanilkový keř v 5.-8. roce. Postup zpracování sklizených tobolek se liší podle pěstitelských oblastí. Vždy však musí tobolka prodělat fermentační proces.