Egyptská skleněná amfora vyrobená na hliněném jádru
(4.-5. stol. př. n. l.)
| Sklo |
Lidé znali sklo už dávno. Blesk zanechával na písečných pouštích zvláštní útvary, tzv. fulgurity vzniklé ztavením písku. Ztuhnutím žhavé sopečné lávy vzniká také tmavé přírodní sklo – obsidián, z kterého si lidé už od pravěku vybrušovali nástroje i ozdoby
: bylo to především v Anatólii (Trója), Mexiku a Jižní Americe. Ale to člověku nestačilo: chtěl si sám z písku ohněm sklo vytavit.To se mu podařilo obyvatelům tehdejší Mezopotámie někdy mezi léty 3500–3000 př. n. l. Nejdříve je používali jako glazuru na kamenné a keramické korálky, později, kolem roku 2500 př. n. l., už byly korálky a amulety celé skleněné.
Tam se také při svých invazích seznámili se sklem Egypťané. Tak nastal zrod sklářského průmyslu v Egyptě. Sklo tavili Egypťané z křemenného písku, vápenných mořských lastur a sodíku. Kromě šperků dělali později i nádoby: hliněná jádra potahovali sklovinou, nanesené sklo v ohni ztavili a nakonec hliněný válec odstranili.
Egyptská skleněná amfora vyrobená na hliněném jádru
(4.-5. stol. př. n. l.)
Tutéž techniku převzali od Egypťanů Řekové. Vylepšili ji pouze v tom, že hliněné jádro budoucí nádoby rovnou ponořovali do roztavené skloviny. Tento způsob používali až do poloviny 1. stol. př. n. l.
Na přelomu 6. a 5. stol. př. n. l. se začaly vyrábět větší skleněné předměty také v Itálii. Mezi 2. a 1. stol. př. n. l. vznikly nové metody: tlačení skla do forem a skládání ornamentů na vázách ze skelné mozaiky.
Krátce před počátkem našeho letopočtu se v Itálii začalo užívat foukání skla, které objevili patrně v Sýrii. Římané foukání zdokonalili a od nich se tato technika dostala postupně do celé Evropy. Tyto dvě techniky založily tradici římského sklářství.
Po úpadku Římské říše se těžiště sklářského průmyslu přesunulo do Byzancie (Istanbul), kde se rozvíjela sklomalba a email. Na antickou tradici nepřímo navázali teprve vynikající benátští skláři ve 12. stol. n. l., velmi ovlivnění právě byzantským a syrským sklářstvím. V roce 1292 jsou benátské sklárny přenesena na nedaleký ostrov Murano (kde jsou dodnes). V 15. stol. barevného skla, jsou obnovovány antické techniky nitkování a zdobení štípaným dekorem. Od 17. století se vyrábí sklo lednaté, mramorované, achátové a opálové.
Benátské sklo (Murano)
(převzato z http://www4.freeweb.ne.jp/photo/fujihina/glass/glass.html)
To už ale benátské sklo ztrácí na důležitosti, nastává rozvoj sklářství ve střední Evropě. Je vytlačová
no českým sklem, které lépe uspokojuje požadavky zákazníků. Jednalo se o sklo draselnovápenaté, vhodné pro řezání a broušení, tzv. český křišťál.
Křišťálový lustr
(převzato z http://web.iol.cz/glasstomes/lustry_k.htm)
Toto sklo se později objevuje i v
Norimberku, ale specialitou jeho sklářů bylo sklo malované černým olovem. Koncem 17. stol. je v Anglii vyvinuto olovnaté křišťálové sklo s vysokým leskem.V baroku jsou též vyráběna barevná skla, zejména modré barvené kobaltem, opálové sklo a rubínové sklo barvené zlatem.
Od 30. let 19. století dominuje v Evropě opět české sklo, tzv. biedermaier. Ke konci 19. století je české sklo zatlačováno novými materiály, formami a styly zejména britských a francouzských sklářů.
Z předchozího by se mohlo zdát, že ze skla se vyrábí pouze ozdoby, umělecké předměty atd. Ale už od antiky se vyrábí také užitkové sklo. Sklo slouží v oknech,jiné sklo odolává v laboratořích vysokému žáru a kyselinám, v automobilech jsou tzv. bezpečnostní skla, jiná skla jsou v brýlích nebo fotoaparátech, na láhve se používá tzv. duté obalové sklo.
Ze všech těchto druhů skel právě to obalové je ve velké krizi. Člověka napadá
obligátní otázka, zda vůbec přežije rok 2000. Nestane se Země kvůli mamonu jedinců globálním plastovým smetištěm?
