Na začátku 19. století žil v belgickém městě Dinant výrobce žesťových a dechových nástrojů Charles Joseph Sax. 16. listopadu 1814 se mu jako první z 11 dětí narodil syn Antoine-Joseph, známý pod jménem Adolph. Během příštího roku, po bitvě u Waterloo, ho nizozemský král William I. určil svým výrobcem hudebních nástrojů a pověřil ho výrobou nástrojů pro armádu svého nového království.

Je časté, že syn jde ve stopách svého otce. V krásném umění a hudbě to platí obvzlášť a není těžké najít spousty příkladů. Nezřídka se otcovo povolání objevuje už v dětských hrách. A tak není divu, že mladý Adolph Sax už od raného věku znal druhy a konstrukci žesťových a dechových nástrojů. Už v 6 letech dovedl správně vyvrtat korpus klarinetu nebo vytvořit “trychtýř” rohu. V době, kdy byl ještě učedníkem v otcově dílně, byl již žákem bruselské konzervatoře a brzy se stal výborným flétnistou. V 15 letech – v roce 1830 – poslal 2 flétny a klarinet ze slonoviny na Průmyslovou výstavu do Bruselu, kde tyto nástroje vzbudily zvláštní pozornost. Ve dvaceti letech vymyslel basový klarinet. Takové nástroje sice už tehdy existovaly, ale jejich zvuk byl nedokonalý a nástroje nespolehlivé. Saxův klarinet se tak stal standardní součástí dechového orchestru. Mladý vynálezce byl však také výborným interpretem.

Antoine-Joseph Sax

I když středem jeho činnosti byl stále ještě Brusel, v hudebních centrech Evropy se Sax stával známým. Snil však o Paříži, o pařížském úspěchu. A tak, když mu v roce 1841 porota belgické národní výstavy odmítla udělit první cenu vzhledem k jeho mládí, rozhodl se Brusel opustit. O několik měsíců později přijel do Paříže s trochou peněz a velkými ambicemi.

Pro pětadvacetiletého Saxe to byla krušná léta. Musel vzdorovat žárlivosti, hněvu a zášti svých rivalů i kolegů. Často se stával se obětí podvodníků, vyděračů a lhářů, někdy i svých přátel, kterým pomohl. Přesto nalézal opravdové přátele a obdivovatele: Berlioze, Meyerbeera, Rossiniho a Napoleona III. S jejich pomocí triumfoval nad svými nepřáteli, byl honorován medailemi a řády.

Jeho hlavním trumfem byl nový nástroj, který dnes známe pod názvem saxofon. Jeho vynález je kombinací mezi jednoduchým plátkem klarinetu a prstokladem hoboje. Nástroj je mosazný, s 9 klapkami. Má plný, měkký, chvějící se tón, extrémně silný a snadno ztišitelný. Jeho zvuk je ze všech hudebních nástrojů nejvíce podoben lidskému hlasu. Sax vyrobil tento nástroj někdy na jaře roku 1842, neboť článek o něm zveřejnil Berlioz 12. června téhož roku. Tento článek byl bodem zvratu Saxovy kariéry. Hudebníci i skladatelé jej zahrnovali projevy úcty. Berlioz totiž uměl psát články brilantně a navíc byl plně uznáván. Krátce po zveřejnění článku prožívá Sax velký úspěch na konzervatoři, kde předvádí svůj nástroj. Ještě téhož roku si také zřizuje dílnu v Paříži. Patent (ne první) na svůj saxofon obdržel 28. června 1846. O 2 roky později se stává profesorem na pařížské konzervatoři.

Saxofonový part se stále více objevuje v dílech slavných skladatelů (Wagner, Massenet atd.) V roce 1885 saxofon “přeplaval” oceán a začal se vyrábět i ve Spojených státech.

4. února 1894 v Paříži Sax umírá. Nedožil se už první saxofonové nahrávky (1896) ani dalších úspěchů v dílech Richarda Strausse, Bély Bartóka, Clauda Debussyho, Giacoma Pucciniho či dokonce “klasických” skladeb George Gershwina Rapsodie v modrém (2 altové, 1 tenorový) a Američan v Paříži (altový, tenorový, barytonový)

Ve 20. A 30. letech 20. století objevují saxofon také jazzoví hudebníci. Experimentují s jeho zvukem, rytmem, harmonií a frázováním. Zjišťují, že saxofon je schopen vyjádřit jejich nejhlubší pocity lépe než kterýkoliv jiný nástroj.

Sopránový, altový a tenorový saxofon.
(podle prospektu AMATI KRASLICE)