Od 18. října 1906 se v Nauenu zkoušela novinka. Telegrafování pomocí netlumených kmitů podle metody dánského inženýra Valdemara Poulsena. Základem jeho vynálezu byla “mluvicí” oblouková lampa spínající rezonanční obvod. Proč netlumené kmity? Signály se nechaly vysílat je jako jednotlivé výboje. Proto se stejnosměrný proud musel “rozsekat” asi na 25 jisker za sekundu. Morseovu tečku pak tvořila série 4 - 5 jisker, čárku série 10 - 12 jisker. Čím více se však proud “rozsekal”, tj. čím více bylo impulzů, tím vyšší byla účinnost vysílače i citlivost přijímače. Navíc počet impulzů udával výšku tónu, takže pokud se náhodou “sešly” signály dvou vysílačů, stačilo pouze zvýšit tón a signály se tak nechaly rozlišit. Avšak největší výhodou těchto netlumených vln byla jejich schopnost přenášet řeč!

Kde rádio poprvé promluvilo? Snad právě mezi Nauenem a Berlínem v roce 1906. Dne 7. dubna 1907 telefonoval rádiem římský profesor Quirino Majorana na vzdálenost asi 4 km. Společnost Telefunken dosáhla v roce 1909 radiotelefonického spojená na vzdálenost 75 km. V témže roce začala německá stanice v Norddeichu vysílat kromě meteorologických zpráv také časové signály. Zde je však bohužel nutné uvést, že ve stejném roce, kdy se rádio naučilo mluvit, se rovněž naučilo zabíjet: v roce 1906 úspěšně vyzkoušeli francouzští inženýři Lalande a Devaux první dálkové řízení torpéd.

Za první zárodek rozhlasu lze považovat pokus, který provedl dr. Lee de Forest 24. února 1910. Pomocí dvou vodou chlazených mikrofonů přenášel z Metropolitan Opera House v New Yorku árii z Bizetovy opery Carmen. Za nejstarší rozhlasovou stanici na světě se všeobecně považuje proslulá KDKA firmy Westinghouse v East Pittsburgu a za první opravdové rozhlasové vysílání její hlášení o výsledcích prezidentských voleb dne 2. listopadu 1920. Zanedlouho nato se Američané dočkali i pravidelného vysílání.

Všechny velké stanice tehdy vysílaly na dlouhých vlnách (tj. na kmitočtech v pásmu 150 - 285 kHz), protože vládlo všeobecné přesvědčení, že dosah vysílače klesá se zkracující se vlnovou délkou.

Rozhodující pokrok v radiokomunikacích nastal s příchodem elektronek. Ty ale z počátku byly velmi slabé. Jejich výkon nepřekračoval 0,5 - 1 kW a tak se jim nepředvídala žádná skvělá budoucnost. Proto v roce 1923 zapůsobila jako bomba zpráva, že v laboratořích firmy General Electric vyvinuli W. G. Housekeeper a dr. M. J. Kelly vodou chlazené elektronky o neuvěřitelném výkonu 100 kW! Tím bylo o dalším vývoji vysílačů jednoznačně rozhodnuto. Navíc bylo možno uplatnit vynález inženýra Alexandra Meissnera ze společnosti Telefunken, elektronkový oscilátor a vysílače se pomalu začaly stěhovat do pásem kratších vlnových délek. Historický vývoj rozhlasových vysílačů se pomalu začal chýlit ke konci . . .

Zato pro rozhlasové nadšence a posluchače to byly začátky, většinou nezáviděníhodné. Pořídit si rozhlasovou koncesi a přijímač nebylo snadné ani levné. Snad jen ve Spojených Státech se našlo poměrně dost těch, kteří na takovýto “experiment” měli. Zatímco v době zahájení vysílání B.B.C. bylo v Anglii jen několik málo amatérů, ve Spojených Státech už měli 1 milión koncesionářů a 562 rozhlasových stanic. Na rozdíl od Anglie, kde udělování licencí bylo sešněrováno nesmyslně drastickými předpisy, v USA byly vysílací licence udělovány komukoliv a bez jakéhokoliv systému. Není proto divu, že se v mnohých případech znamenitě navzájem rušily (přestože jejich výkon ve srovnání s vysílači evropskými byl daleko menší). Ale ani americký rozhlas to neměl lehké. Našli se takoví podnikatelé a vynálezci, kteří zaslepeni vidinou ztráty svých zisků byli ochotni a schopni “plivat” na všechno kolem. K těmto lidem, kteří takto zatracovali rozhlas, patřil bohužel i Edison. Ve svém interview publikovaném téměř ve všech amerických časopisech, se nechal slyšet, že “rádio jest nepraktické”, že “rádio jest příliš komplikovaný stroj”, že “je hrozné, jak to někdo může poslouchat” nebo že “rádio nikdy nedosáhne takové popularity jako fonograf”. Zřejmě zcela “náhodou” bylo toto interview zveřejněno v době, kdy Edison přicházel na trh se svým vynálezem 40 minutového fonografu.

Jedna z prvních průmyslově vyráběných krystalek

Krystalka umožňovala příjem pouze na sluchátka a také její citlivost nebyla velká. Aby bylo možno použít reproduktoru nebo zvětšit citlivost pro příjem vzdálenějších vysílačů, byl nutný přijímač s elektronkou. V prvém případě elektronka sloužila jen jako zesilovač, v druhém případě i jako detektor (tzv. audion). Klasickým typem přijímače se stal  tzv. superhet (superheterodyn). V tomto přijímači se frekvence každé naladěné stanice převádí na jednotný kmitočet, tzv. mezifrekvenci, která se pak zesílí a detekuje. Tím se dosáhne veliké citlivosti i selektivity (schopnosti odladit blízké nežádoucí signály). Tím byl vývoj klasického rozhlasového přijímače prakticky ukončen. Nic na tom nezměnilo ani použití běžných polovodičových součástek, neboť schémata rozhlasových přijímačů s polovodiči v podstatě jen kopírovala své elektronkové předchůdce, teprve vyšší stupeň integrace přinesl cosi nového. Výrobci se tak soustředili “alespoň”na komfort obsluhy a mnohdy se snaží trumfnout své konkurenty funkcemi, které posluchači v drtivé většině nebo vůbec nepoužívají (ale zaplatí).

Elegantní klasika: Tesla 308U Talisman. Rok výroby: 1953/58. Vyrobeno přes 1 molión kusů.
(převzato ze stránky http://freeweb.coco.cz/oldradio.cz/radtes.htm)

Vývoj však nelze zastavit. A tak, pokud pozemními stanicemi cesta dál nevede, našel rozhlas techniku satelitního přenosu a Internet. Dnešní rozhlasový fanda si tak může poslechnout rozhlasovou stanici prakticky kdekoliv na světě. O tom se rozhlasovým nadšencům 20. let jen snilo . . .