O umělém dýchání lze nalézt zmínky už v Bibli. Například prorok Elizeus tak křísil dítě. První skutečně lékařskou zprávu však podává až Tossa v roce 1744. Přestože tato zpráva hodnotí resuscitaci jako úspěšnou, tato technika se dál nerozvíjela a prosazovaly se manuální metody: zřejmě i proto, že etika té doby byla více než zachráněný život.

První popis nepřímé srdeční masáže se objevuje v roce 1878. Autorem je Böhm. Používala se asi 10 let. Pak jakoby upadla v zapomnění. Tak tomu bylo až do začátku 60. let 20. stol., kdy se objevily práce lékařů Kouwenhovena, Knickerbockera a Judea.

Avšak tím mužem, který se v pravý čas objevil na pravém místě byl americký lékař rakouského původu Peter Safar. Ten se problémy resuscitace začal zabývat už v roce 1957. Safar vypracoval jednoduchou a přehlednou metodu, kterou může použít kdokoliv a kdykoliv, aby touto okamžitou pomocí zachránil život jinému. Metodu sestavil ze tří částí a nazval ABC z anglického airway – uvolnění dýchacích cest záklonem hlavy, breathing – dýchání z úst do úst (z plic do plic ústy) a circulation – částečná obnova krevního oběhu nepřímou masáží srdce. Safar se tak zasloužil za zrod moderní resuscitace, která zachránila bezpočet lidských životů.