Sledujeme-li stopy historie padáku, musíme se vrátit o téměř 1 000 let zpět. Prvním národem, který používal cosi, co připomínalo padák, byli Číňané.

První známé zobrazení padáku nalézáme ve skicáři Leonarda da Vinci v roce 1514. Z vyobrazení vyplývá, že muž mohl seskočit tímto padákem z věže nebo hořící budovy. Pokud je však známo, zůstalo pouze u této skici.

Původní návrh padáku Leonarda da Vinci a jeho rekonstrukce
(obr. převzaty ze stránek http://www3.sympatico.ca/clark/cf_para_history.htm
a http://www.district125.k12.il.us/)

Téměř o sto let později publikoval myšlenku padáku, který nazýval “brzdič pádu”, matematik Fausto Veranzino. Svoje myšlenky realizoval několika skoky z věže v Benátkách v roce 1595. S historií padáku však bývá častěji spojován francouzský fyzik, současník Montgolfiérů, Louis Sebastien Lenormand, který na padáku své vlastní konstrukce, pro který objevuje název “parachute”, v roce 1783 úspěšně seskočil z věže pařížské observatoře.

Další vývoj padáku značně urychlilo balónové létání, kdy padák začal nabývat na významu jako zařízení, které by mohlo zachránit lidské životy v případě havárie balónu. A tak není divu, že se mezi pokračovateli ve vývoji padáku objevuje i jeden z nejznámějších balónových letců Francouz Jean Pierre Blanchard. V roce 1785 začíná své pokusy a z balónu shazuje různá zvířata - včetně svého psa - v košíku opatřeném padákem. Po těchto úspěšných pokusech pak sám začíná skákat z balónu v roce 1783. Později předvádí své skoky i v Anglii. Jeho největším úspěchem byl skok z výšky kolem 2 400 m!

Také dalším mužem, který významně ovlivnil historii padáku byl Francouz. Jmenoval se Andre-Jacques Garnerin. vydělával si na živobytí tím, že jezdil po venkově a na poutích a různých oslavách předváděl různé atrakce. On i celá jeho rodina patřili k nadšencům létání. V roce 1797 si vybral vhodné místo (tehdy) na okraji Paříže a 22. října tam předváděl svůj let. Let začal v 17,28 hod. a balón brzy dosáhl výšky 700 m. V tu chvíli balón explodoval. Diváci odvrátili hlavu od výbuchu a domnívali se, že je to Garnerinův konec. Po chvíli ale uviděli svého hrdinu, jak se snáší na 36 provazech domácky vyrobeného padáku o průměru 10 m. Padák však tehdy ještě nebyl ovladatelný, a tak Garnerin přistál asi kilometr severně od místa startu. . .

Gernerinův pokus byl významný z několika důvodů: Jeho padák byl deštníkovitého tvaru. Tím se odlišoval od všech svých předchůdců, jejichž padáky měly tvar více méně jehlanovitý. Revoluční bylo i to, že jeho padák nebyl – jako u jeho předchůdců – trvale otevřen. Nicméně vážným problémem byly veliké a nebezpečné oscilace, které stlačený vzduch způsoboval. On i jeho současníci se snažili najít příčinu těchto oscilací a problém odstranit. Podařilo se to až roku 1802 Garnerinovu příteli Lalandovi. Řešení bylo velmi jednoduché: Stačilo ve středu vrchlíku zhotovit díru! Vzduch se tak usměrnil, oscilace zmizely.

O další vylepšení padáku se postaral další Francouz v pořadí Bourget v roce 1804. Do té doby se používaly výhradně padáky s (dřevěnou) kostrou, která je držela otevřené. Bourget při seskoku v Německu použil padák, který byl složený a v otevřeném stavu ho držel tlak vzduchu při seskoku. Na vývoji padáku tohoto typu se pokračovalo a v roce 1887 americký kapitán Thomas Baldwin představil hedvábný padák s vrchlíkovým otvorem v USA.

V roce 1890 německá dvojice “exhibičních skokanů”, Paul Letteman a jeho kolegyně Kaethe Paulus poprvé předváděli použití složeného padáku sbaleného do vaku. Tato novinka se však ujala až mnohem později, při seskocích z letadel.

Podobně to dopadlo s další novinkou. Všechny padáky používané do té doby byly – dnes bychom řekli – automatické. Jinými slovy řečeno, byly otvírány nuceně, bez vlivu skákajícího. Leo Stevens navrhl v roce 1908 padák, který mohl být otevřen skákajícím zatažením za provaz. Mezníkem ve vývoji padáků však byl začátek roku 1911, kdy obdržel patent na padák nové konstrukce italský vynálezce Pino. Základní myšlenka jeho vynálezu spočívala v tom, že se otevře nejprve malý padáček, který pak z parašutistova “ruksaku” vytáhne a otevře nosný padák Jak je známo, tento způsob se používá dodnes.

Prvním mužem, který se odvážil seskočit z letadla byl pravděpodobně Američan Grant Morton, který seskočil koncem roku při letu nad Kalifornií. O rok později to zkusil kapitán Albert Berry poblíž St. Louis, pak následovali další. Nicméně začátkem 1. světové války bylo padáky vybaveno jen velmi málo balónů nebo letadel. Prvními, kteří pochopili, že piloti musí mít možnost záchrany života v případě nebezpečí, byli zřejmě Němci. Brzy je následovali Britové, Francouzi a později i Američané. Nejprve byly vybavovány padáky balóny, později – přibližně od roku 1916 – i letadla.

Po válce vývoj padáků, téměř výhradně pro vojenské účely, pokračoval dále, zejména v USA. Padáky byly postupně standardizovány. Ve 20. letech se kromě standardních padáků tvořících vak na zádech objevují padáky jako poduška, na které letec sedí (sedací padák).

Ke konci 20. let se ve vojenství objevuje – díky stále dokonalejší a spolehlivější konstrukci padáku – nový fenomén: Skupinový výsadek. Poprvé byly použity tyto jednotky v zimě 1939-40 tehdejším Sovětským Svazem proti Finsku, nejznámějším příkladem je invaze Spojenců 6. června 1944.

Během poválečných let se dospělo k optimálnímu řešení padáku, který se pak už příliš neměnil.

(převzato ze stránky http://catsis.weber.edu/ROTC/training.html)

Dnes má vrchlík zpravidla plochu 50 - 80 m² a při maximálním zatížení (okolo 120 kg) má rychlost klesání 5 - 7 m/s, tj. jako seskočení z výšky asi 1 – 2 m. Minimální bezpečná výška otevření se pohybuje mezi 100 a 300 m. Padáky dnes slouží také k jiným účelům, než byly původně navrhovány. Kromě osob slouží např. ke shazování vojenské techniky a humanitární pomoci. Padáky jsou bržděna proudová letadla a raketoplány.

Nové typy padáků umožnily i nové sportovní disciplíny. Kromě klasického skoku na cíl jsme si už zvykli na akrobatické prvky prováděné ve volném pádu při rychlostech kolem 240 km/hodinu, na skupinový seskok a nádherné útvary vytvářené parašutisty ve volném pádu. Objevily se padákové kluzáky plachtící po krajině, později (někdy kolem roku 1981) k některým z nich přibyly motory (paraplane), některé létají i s koly či tříkolkami (cycle-plane). Co se objeví příště . . .

(převzato ze stránek http://www.macpara.cz/galerie/images/MAC-Krajina03.jpg
a http://www.para-cycle.com/gallery/flight002.htm)