Budeme-li hledat informace o vzniku nerezavějící oceli v západoevropské literatuře nebo na internetu, dozvíme se přibližně následující údaje.

V roce 1912 jistý Harry Breadley byl postaven před úkol, proč jsou hlavně pušek uvnitř napadány korozí. Dále se příběh rozchází. Podle jedné verze si nechal udělat chemický rozbor jedné z mála hlavní, která nebyla napadena korozí, podle druhé verze našel po čase v odpadu kus nenapadené oceli ze svých předchozích zkoušek a u té si nechal udělat rozbor. V obou případech zjistil, že ocel obsahuje 14 % chrómu. Podle jedné verze pak první nerezová ocel vznikla v roce 1912, podle druhé 1913.

V té době však Poldina huť v Čechách vyráběla svoji nerezovou ocel pod značkou Antikoro už několik let, neboť tam s ní začali už v roce 1910! (Bohužel byl tento “státní poklad” zřejmě některým ocelářským koncernům trnem v oku a tak byla Poldovka, za přispění našich technicky negramotných ekonomů, postupně zlikvidována).

Tyto první oceli však nebyly zcela ideální. Ukázalo se, že na antikorozní vlastnosti má vliv nejen chróm, ale i obyčejný uhlík. Pro mnohé aplikace bohužel v obrácené úměře: s přibývajícím obsahem uhlíku klesala korozivzdornost. Jinými slovy, solidní nerezová ocel se nedala zakalit. A tak se brzy Breadley stal vynálezcem “nože, který neřeže”. Musely se tedy přidat další prvky.

V roce 1924 vynalezl H. Hatfield nerezovou ocel, v které kromě obvyklého chrómu byl i nikl. Tím dostal tzv. austenitickou (u běžných ocelí se austenitická struktura vyskytuje pouze za teplot vyšších než cca 800 °C) nerezovou ocel, která doznala širokého použití.

Přestože dnes existují nerezové oceli vynikajících vlastností, mnozí výrobci zboží používají z komerčních důvodů levnou ocel. A tak si dejme pozor, abychom si nekoupili např. “výborný a levný” nůž, který neřeže.