Jednou se paní Lucia Galcazzi Galvaniová, podle všeobecného mínění nápadná kráska, silně nachladila. Bylo jí předepsáno užívat žabí polévku. Její manžel, profesor anatomie Luigi Aloisio Galvani, si náhodou všiml, že žabí stehýnka sebou škubnou, jakmile z třecí elektriky - v jejíž blízkosti se nalézala - vyšlehne jiskra. Galvani usoudil, že v žabích svalech je jakási "živočišná elektřina". V jeho víře ho utvrdila další náhoda: Stehýnka sebou škubala i za bouřky, když byla zavěšena měděnými háčky na železném zábradlí. Když se pak dostala na pozinkovaný pitevní stůl, hýbala se i při doteku skalpelu. To se stalo v italské Bologni v roce 1780. Svůj "objev" zveřejnil o 11 let později.

K nadšeným obdivovatelům Galvaniho patřil univerzitní profesor v Padově, Alessandro Guiseppe Antonio Anastasio Volta. O Galvaniho pokusech se dozvěděl ještě před jejich zveřejněním. Mnohokrát je s mnoha obměnami opakoval. K závěru došel v roce 1791: Elektřina vzniká stykem dvou kovů. Tuto skutečnost ihned sdělil londýnské královské společnosti a Galvanimu, jehož si velice vážil. Pro toho to byla pravda velice hořká . . .

Nicméně byl to Galvani, který onu záhadnou sílu objevil. A proto Volta, v roce 1796, ji na počest jejího objevitele nazval galvanický proud. Brzy však zjistil, že pokusy mu jdou mnohem lépe, když přirozený galvanický článek, tvořený ocelovým skalpelem a zinkovým plechem pitevního stolu, nahradí celou baterií článků tvořenou navrstvením stříbrných a zinkových plíšků, proložených plátky kůže, provlhčenými okyseleným roztokem (1800). První elektrická baterie byla na světě! Dnes ji fyzikové znají pod názvem Voltův sloup. Znal ji i Napoleon Bonaparte. Vynález na něho udělal obrovský dojem. Vypráví se, že když jednou navštívil pařížskou Národní knihovnu a stanul u věnce, pod kterým byl nápis "Au grant Voltaire", zamyslel se a smazal poslední 3 písmena . . .

Alessandro Volta předvádí svoji baterii (sedící muž vpravo je Napoleon Bonaparte)
(převzato ze stránky http://www.physics.lsa.umich.edu/106/content/battery/battery.html)

Tato Napoleonova obliba přinesla Voltovi bohatou odměnu, povýšení na hraběte, byl jmenován senátorem, rektorem atd. atd. Galvani se však ocenění svého objevu nedožil. Umírá už v roce 1798: v úplné bídě, na rakovinu žaludku. . .

Dnes existuje mnoho druhů a typů galvanických článků, které přeměňují chemickou energii na energii elektrickou. Nejvíce se však vyrábějí a používají tzv. Leclanchéovy články. Jsou to články s depolarizátorem a jsou nevratné (tj. nenechají se znovu dobíjet, je možná jen tzv. regenerace velmi nízkým proudem). U těchto  článků je zápornou elektrodou zinková nádoba, kladnou elektrodu tvoří uhlíková tyčinka. Elektrolytem je chlorid amonný zahuštěný pastou aby se nerozlil. Depolarizátor je směs oxidu manganičitého a grafitu nalisovaná v sáčku kolem uhlíkové elektrody. Jeho účelem je odstranění polarizačních účinků vodíku, který se vylučuje na uhlíkové elektrodě. Vodík by pokryl celý povrch elektrody a jako izolant by narušil funkci článku (zmenšil by se odebíraný proud). Depolarizátor svými oxidačními účinky vodík zoxiduje za vzniku vody.

Kromě těchto nejlacinějších a nejpoužívanějších článků existují výkonnější, ale i dražší, např. alkalické.

Zinkochloridový monočlánek PRIMA
(převzato ze stránky http://www.bateria.cz/)