Měření délek patřilo k prvním měřičským technikám v probouzející se lidské civilizaci. A je přirozené, že lidé k měření využili toho, co bylo nejblíže po ruce. Není proto divu, že se u starých měr nejčastěji setkáváme s částmi lidského těla: palci, prsty, stopami, lokty. Je samozřejmé, že na různých místech a v různých dobách měly tryto míry různé velikosti.

To už věděli staří Římané. A tak byly v celé Římské říši zavedeny jedny míry, jeden systém, od Anglie až po Turecko, od Maďarska až po Afriku. Jejich prorotypy byly uloženy v Římě a všechna oficiální měřidla v říši byla do Říma vožena na kontrolu a jen označená měřidla směla být používána.

Po rozpadu Římské říše se rozpadl i tento systém. S novými státy vznikaly i mové míry.  Jen s malou nadsázkou lze říci, že každá oblast a každé řemeslo mělo své vlastní způsoby a jednotky měření a vážení. Situace nebyla o nic lepší ani ve  Francii. A tak roku 1790 byla na návrh francouzského Národního shromáždění ustavena mezinárodní vědecká komise, ktewtá měla zvolit a určit novou  jednotku míry.  Ta navrhla decimální systém, a přestože se vyskytly i protiargumenty, žádný z nich nebyl nepřijat. Komise pak rozhodla, že jednotkou váhy bude gram, tj. váha jednoho kubického centimetru vody. Dále se usnesla, že přirozenou jednotkou délky je desetimilióntina vzdálenosti mezi rovníkem a severním pólem. Pro novou jednotku navrhl název metr francouzský matematik a astronom Jean Charles Borda, a to  podle řeckého slova metron, což znamená míru. Metr byl dále rozdělen na 100 centimetrů a centimetr na 10 milimetrů. Byly tu ale dva problémy. Za prvé stále zuřila revoluce a za druhé někdo musel zjistit, jak daleko je vlastně od rovníku k severnímu pólu. Jean-Baptiste Delambre a Pierre Méchain použili přístroj navržený Jeanem   Charlesem  Bordou. Na zjištění vzálenosti pracovali sedm let. Vycházeli přitom z rozdílu zeměpisné šířky mezi španělskou Barcelonou a francouzským Dunkerque. Než Delambre v roce 1801 skončil (Méchain zemřel v roce 1804), ovládl Francii Napoleon Bonaparte a byl to právě on, kdo přijal výsledky jejich práce jako základní jednotku délkové míry. ¨První prototyp metru měl tvar tyče o obdélníkovém průřezu a byl vyroben z platiny. V roce 1797 byl uložen do státního archivu v Louvru.

Po Francii začaly nové míry zavádět i ostatní státy kontinentální Evropy. Na našem území dosloužila poslední "předmetrická" soustava měr - tzv. "vídeňská" - roku 1876.

Zdálo se, že je všechno v pořídku. Pozdější měření prováděná přesnějšími přístroji však ukázala, že se metr ve skutečnosti přesně nerovná oné desetimilionté části zemského kvadrantu. Napřed nastalo v metrologických kruzích zděšení, později se však přistoupilo k nové definici metru jako vzdálenosti mezi dvěma ryskami na prototypu metru. Svoji konečnou podobu získal tento prototyp roku 1886. Je to platinorhodiová tyč se dvěma vrypy uložená v Mazinárodním úřadu pro váhy a míry v Sevres u Paříže.

Definice metru pomocí vzdálenosti dvou rysek byla praktická, ale nedostačovala stále vzrůstajícím nárokům na přesnost. A tak byla roku 1960 stanovena definice nová a ještě později - roku 1983 - stávající definice, kdy je metr definován jako  délka dráhy , kterou urazí světlo ve vakuuza 1/299 792 458 s.