Na začátku minulého století se našel člověk, který začal přemýšlet o tom, zda by ruční krájení chleba nešlo částečně nebo úplně nahradit nějakým strojním kráječem. Ten člověk se jmenoval Otto Frederick Rohwedder a jeho domovem byla Iowa v USA. Pokud se domníváte, že za tím vším byly peníze a nikoliv usnadnění práce, pak máte pravdu. Ono tu totiž v prvé řadě nešlo o krájení chleba ale o výrobu topinek. No a aby topinkovač ”topinkoval”, potřebuje, aby byl jeden krajíc jako druhý.

Otto Frederick Rohwedder začal pracovat na kráječi chleba roku 1912. Pokud by se spokojil s kráječem chleba pro domácnosti, hotely apod. – tj. krájení chleba k přímé spotřebě – nebyl by to takový problém (1927). Ale na tom se velké peníze nevydělají. Rohwedder potřeboval nakrájený chleba prodávat. A tady právě byl ten problém: nakrájený chleba brzy okorá. Na to se ani nemusel ptát pekařů. Co teď? Mezi jeho dalšími vynálezy se tak objevily jedlice či hřebíky s velkými hlavami, kterými se pokoušel nakrájený chleba udržet pohromadě, aby neokoral. Ale jehlice vypadávaly. A tak v roce 1928 Rohwedder navrhl stroj, který chleba nejen krájel, ale zároveň také balil. Obal jednak držel nakrájený chléb pohromadě a jednak zabránil jeho vysychání. O rok později začala tohoto vynálezu používat už první pekárna. Na určitém zlepšení tohoto zařízení má svůj podíl i Gustav Papendick z Michiganu.

(převzato z http://www.zelmer.cz/zelmer/k3934el.htm)

Dnes už jsou kráječe běžné v mnoha domácnostech a krájený chléb prodává v mnoha zemích. Ale každý pekař a ”chlebový gurmán” jsou stejně přesvědčeni, že nejchutnější je chleba tehdy, když se nakrojí bochník. Dlouho načatý bochník a nakrájený chléb jsou jak zvětralé pivo . . .