Marco Polo
| Koření |
První skutečné nálezy prokazující používání koření z mladší doby kamenné. Z té doby pochází řada nálezů rostlinného koření: angelika, kmín a mák. Neboť už člověk na nejnižším stupni vzdělanosti se snažil, aby si připravil potravu pokud možno chutnou.
První písemní zprávy o koření pocházejí z Mezopotámie, oblasti mezi řekami Eufratem a Tygridem, kde se již tehdy pěstovala celá řada koření. Na hliněných destičkách nalezených při vykopávkách v Babylonu je zmínka o sezamu, koriandru, kmínu, kopru, feniklu, tymiánu a šafránu. Většina těchto písemných údajů pochází z posledního tisíciletí př. n. l.
Ve staré Indii bylo koření – které dnes známe – pěstováno před tisíciletími. Písemné doklady z 9. stol. př. n. l. se zmiňují o bylinách a koření a uvádějí přes 600 léčivých rostlin.
V Číně pocházejí první zmínky o předpisech léků a koření z doby téměř 2700 let př. n. l. S budhismem přichází do Číny indické koření a ze souostroví Moluk pak muškátový oříšek, hřebíček a některé druhy skořice.
Velkou úlohu hrálo koření ve starořeckém lékařství. Hippokrates, jeden z nejslavnějších lékařů všech dob, zanechal spis o prostředcích téměř proti všem nemocem. Jiný řecký lékař a přírodovědec Theofrastos se zmiňuje o léčebném účinku skořice, koriandru, tymiánu, máty peprné a majoránky. Anýzu se používalo v kuchyni, kmínu do chleby, fenyklem se kořenily ostré omáčky, česnek byl oblíben u venkovanů, také mátou peprnou se ochucovaly masové omáčky. V řecké kuchyni nechyběl ani tymián, bobkový list a šafrán.
Starověcí Římané převzali znalost a používání koření od Řeků, avšak dovedli lépe zužitkovat toto drahé, cizokrajné zboží.
V prvních stoletích našeho letopočtu však začal obchod dováženým kořením postupně upadat. Teprve, když byl počátkem 5. stol. dobyt Řím, začíná se obchod kořením pozvolna oživovat.
Marco Polo
V dalších staletích přicházely do Evropy zprávy o Dálném východě a exotických zemích jen zřídka.O to větší rozruch vyvolávaly zprávy benátského cestovatele Marka Pola. Poprvé se se svým otcem a strýcem dostal přes západní a střední Asii do Číny v roce 1271, kdy mu bylo 17 let. Ve svém cestopise mj. píše , že Jáva a Sumatra jsou velké ostrovy bohaté na pepř, muškátové oříšky, hřebíček a jiné drahocenné zboží. Na Cejloně a v Etiopii poznal sezamový olej, na Malabarském pobřeží pepř, zázvor, skořici a hřebíček. největší pozornost jeho cestopisu však věnovali mořeplavci. Jeho údaje v nich vzbuzovaly zájem a znamenaly pro ně daleko víc, než pro ostatní čtenáře.
Dávno před Kolumbem znali v Americe vanilku, nové koření a papriku. Do Evropa se však dostaly až po roce 1492.
Vasco de Gama
V roce 1498 se vypravil tehdy osmadvacetiletý Vasco de Gama v čele portugalské expedice, aby prozkoumal námořní cestu do Indie. Tato objevná cesta byla nepochybně pro Portugalsko velikým vítězstvím. Zápas o koření však pokračoval. V roce 1595 vypravili svou první expedici Holanďané, pozadu nezůstali ani Angličané. Přesto koncem 17. stol. byli Holanďané jedinými pány Východoindických ostrovů koření. Angličanům zbyl jen nepatrný vliv a Portugalci prakticky skončili úplně.
Šafrán, vanilka a muškátový oříšek
(převzato z http://207.158.197.112/aphrodis/spice.htm)
Dnes se už většina exotického koření nepěstuje jen v původních krajích, nýbrž i v zemích klimaticky podobných. Hřebíček neroste jen na ostrovech koření, a na Sumatře, ale především v Zanzibaru, muškátový ořech se pěstuje také v Západní Indii, zázvor se pěstuje v Indii, v Číně ale i na Jamajce. Vanilka, původně pěstovaná jen v Mexiku, byla úspěšně vysazena i v jiných oblastech, paprika dnes roste prakticky všude na světě. Jen cejlonskou skořici nelze vypěstovat jinde než na Cejlonu a nejlepší nové koření je pouze z Jamajky, Kuby nebo Trinidadu.
