Roku 1795 nabízí Napoleonova vláda 12 000 franků každému, kdo najde efektivní způsob uchování jídla, zejména pro potřeby armády a námořnictva. Pařížan Nicholas Appert, který postupně pracoval jako svíčkař, sládek, výrobce nálevů a vinař, dostal nápad: proč neuchovávat jídlo v lahvích jako víno?

Na svém nápadu pracoval následujících 15 let. Jídlo částečně tepelně upravoval, plnil do lahví a uzavíral korkovými zátkami. Lahve pak ohříval ve vroucí vodě. Po těchto nesčetných pokusech došel k závěru: Jestliže je jídlo uzavřeno ve vzduchotěsném obalu, vzduch zevnitř je vypuzen a nádoba dostatečně ohřatá, jídlo vydrží.

Appertovy vzorky (koroptve, zelenina, omáčka) byly ponořeny do moře: na 4 měsíce a 10 dní. “Po otevření byly vzorky jídla testovány,” psal Appert, “Všechny se uchovaly čerstvé a žádný neprodělal v moři nežádoucí změny.” Napoleon byl spokojen, neboť kurděje a hlad oslabovaly jeho armádu víc než bojové akce. Appert tak obdržel od Napoleona Bonaparte osobně slíbených 12 000 franků.

Napoleovova armáda byla tedy na dlouhých pochodech jídlem zabezpečena. Teď byla řada na Angličanech. Armáda Jejího Veličenstva nemohla zůstat pozadu.

V roce 1810 udělil anglický král Jiří III. patent Peterovi Durandovi za jeho myšlenku uchovávat potraviny “ve skleněných nádobách, keramice, cínovém plechu nebo jiných kovech či pevných materiálech.”

Durand chtěl překonat Francouzův vynález. posloužil mu k tomu pocínovaný plech: nádoba z něho mohla být vzduchotěsně uzavřena stejně jako lahve. Navíc nebyl křehký jako sklo a lépe se s ním manipulovalo. Tak vznikla klasická válcová nádoba – konzerva.

Durand však sám konzervy nevyráběl. o jejich výrobu se postarali dva jiní Angličané, kteří využívali jeho patentu: Bryan Donkin a John Hall. Po více než ročním experimentování založili konzervárnu a v roce 1813 poslali britské armádě a námořnictvu konzervy na odzkoušení. O rok později byly konzervy zaslána také na britské vojenské základny a je ironií osudu, že na seznamu byl i ostrov Sv. Helena, který byl Napoleonovi určen k exilu.

Enrico Caruso na etiketě konzervy na olivový olej
(převzato z http://www.cancentral.com/timel.cfm)

Konzervy se postupně začaly šířit a vyrábět i v dalších zemích. Nejdříve v Německu, později i v Americe, kam si je brali angličtí usedlíci. Jedním z nich byl Thomas Kensett, který by mohl být nazýván otcem konzervárenského průmyslu v USA. Založil malou továrnu v New Yorku a zásoboval Ameriku prvními konzervami s ústřicemi, masem, ovocem a zeleninou. Zpočátku to byly konzervy skleněné, později – po udělení patentu presidentem Jamesem Monroem – z pocínovaného plechu. Rozvoj konzervárenského průmyslu v USA uspíšila zlatá horečka v roce 1849 a pozdější občanská válka. Vojáci, zvyklí na konzervované jídlo, pokračovali v této “praxi” i doma, a tak spotřeba konzerv po válce vzrostla až na 30 milionů ročně. Dnes se jich za totéž období v USA vyrobí 133 miliard.

Kromě pocínovaného plechu se v současné době vyrábějí konzervy také z hliníkového plechu nebo ocelového s vhodnou povrchovou úpravou (zejména z vnitřní strany budoucí konzervy). Plechovky se vyrábějí buď jako dvoudílné, tj. dno a stěny se zhotoví tzv. tažením z jednoho kusu a druhou část tvoří víčko nebo trojdílné, tj. stěna, dno a víko se vyrábějí zvlášť.