V rozmezí třiceti let existence dosáhla nevinná optická hračka úrovně velkého, úcty a uznání požívajícího umění, schopného pojednat o nejkompliovanějších psychologických problémech, vyprávět nejsložitější a nejkomplikovanější příběhy, probouzet v divácích nejhlubší city.

Titulky v němém filmu se staly během doby hotovými šifrovanými nápisy, nicméně to byl prostředek nanejvýš primitivní a nedokonalý. To se projevovalo tím nápadněji, čím více se zdokonaloval film jako umění obrazu a čím přesnější se stávala filmová montáž.

Druhou, neméně důležitou otázkou byla hudba. Nezapomínejme totiž, že film jako masová podívaná byl na úsvitě své existence dítětem kabaretů a kaváren s hudbou a výstupy. Filmy se rovněž promítaly o přestávkách tanečních programů, tedy v místech, kde přirozeným doplňkem programu byla hudba – ať již malá orchestrální tělesa nebo alespoň pianista: A tak promítání prvých filmů provázela hudba. Později, když se začala kina, přenesl se do těchto nových stánků filmového umění automaticky i zvyk hudebního doprovodu. Jeho cíl byl do stejné míry umělecký jako technický. Zvuky klavíru nebo malého orchestru měly přehlušovat hukot promítací aparatury nebo hluk z ulice, pronikající neodbytně do kin. Klavírista byl tak od samého počátku, od časných let 1900, neodmyslitelnou složkou každého biografu.

Proto se již v prvním desetiletí minulého století začaly objevovat filmy, k nimž byla speciálně vybrána nebo komponována hudba. Noty byly posílány zároveň s filmovým pásem do kin, která měla film promítat. A pochopitelně se objevovaly snahy přinést speciální hudbu a zvuk přímo danému k filmu.

Políčka z Dicksonova zvukového filmu z roku 1895 (Dickson hraje na housle)

První pokusy se téměř do písmene shodují s počátky filmu vůbec. Tak roku 1895 vydal jeden ze spolupracovníků Thomase A. Edisona W. K. L. Dickson brožuru věnovanou vynálezu kinetofonografu, neboť právě takto nazval svoji aparaturu zkonstruovanou prý v Edisonově laboratoři. Spojovala zápis filmového obrazu na celuloidovém pásu se synchronním zvukovým záznamem na fonografu, přístroji, který předcházel gramofonu. Pokus o spojení těchto dvou objevů byl jistě snadno vysvětlitelným a přirozeným reflexem vynálezců.

První výsledky o spojení hudby a zvuku zachyceného na deskách s filmovým obrazem byly širší veřejnosti zpřístupněny již roku 1900 při promítání na pařížské výstavě. Za účasti Charlese Pathéa vznikl tehdy Phono–Cinéma–Théâtre, kde se návštěvníkům výstavy promítaly úryvky divadelních her ze účasti slavných francouzských herců, jako byla Sarah Bernhardtová, Coquelin nebo Réjane, a zároveň bylo slyšet z desky jejich hlasy recitující úryvky z Hamleta, Cyrana z Bergeracu anebo zpívající kuplety. Přes nadšení jistých kruhů široké publikum tento vynález nenadchl.

Druhá vlna zvukové ofenzívy následovala v letech 1908 až 1914. Jejími hrdiny byli další francouzští producenti, Léon Gaumont a německý režisér Oscar Messter. Gaumont přišel na systém spojování zvuku z desek s filmovým obrazem a nazval jej “chronofon”, zatímco Messterův systém, z technického hlediska stejný, se nazýval “biofon”. Před první světovou válkou zahájil Messter dosti významnou výrobu zvukových filmů, to znamená filmů promítaných současně se zvukem z příslušných gramofonových desek. V Německu se těsně před vypuknutím války promítalo již 1500 zvukových filmů Messterovy výroby o celkové délce 100 000 metrů filmového pásu. Žádný z těchto filmů netrval déle než dvacet minut.

V Messterových filmech se také poprvé setkáváme s dabingem, to znamená s podkládáním hlasu jiné osoby pod obraz představující někoho druhého. Ve filmech s Henny Portenovou vystupoval totiž její otec, ale operní a operetní árie zpíval místo něho z desek slavný italský tenorista Enrico Caruso.

V Messterově i Gaumontově systému se kladl zvlášť velký důraz na otázku takzvané synchronizace, to znamená souhlasu zvuku hraného z desky s filmovým obrazem. Vyžadovalo si to zkonstruování zvláštní elektrické aparatury, která uváděla do pohybu filmový projektor i gramofon.

Nedostatkem tehdejšího zvukového systému bylo, že zvuk ozývající se z desek byl příliš slabý. Aby tento nedostatek odstranil, zavedl Messter systém pěti zároveň hrajících desek, zatímco Gaumont zesiloval zvuk gramofonu pomocí stlačeného vzduchu. Ale žádná z těchto metod nepřinesla výsledky opravdu uspokojivé.

Není však vyloučeno, že by se zvukový film přes všechny tyto nedostatky vyvinul daleko dříve a doplnil novými technickými vynálezy experimenty prvních průkopníků, kdyby roku 1914 nebyla vypukla válka. Ta na nějakou dobu přerušila vývoj filmu v Evropě a přenesla těžiště filmového umění do Ameriky. Tam byly pokusy se zvukem daleko méně průbojné, zato se tam prudce vyvíjel němý film. Je samozřejmé, že nahrávání hudby a dialogů pro tamější dlouhé filmy bylo nemožné, i když se pro kinematografii začaly již tehdy vyrábět desky s nahranými efekty. A ještě něco – na rozdíl od první a druhé etapy zvukového bádání v třetím údobí odpůrci zvukového filmu byli sami producenti a umělci. Jazyk filmu se zdokonaloval. Ctižádostí autorů se stalo vyjádřit co největší počet událostí a pocitů pomocí obrazu a montáže.

Odmítavý vztah producentů a umělců způsobil, že ve třetím, poválečném období, pro vývoj zvukového filmu rozhodujícím, leželo celé těžiště hledání a experimentů na bedrech techniků a vědců, jimž filmový průmysl v jejich práci nepomáhal a nanejvýš od nich kupoval již hotové vynálezy a patenty. Ale přitom byla jejich práce o to snadnější, že právě v údobí těsně po válce došlo k prudkému a bouřlivému vývoji radiofonie. Rádio, zvláště v Americe, stalo se masovým koníčkem a začalo podrývat pozici filmu a odlákalo mu, alespoň na nějakou dobu, značné procento publika.

Jak už to bývá, k převratnému vynálezu v tomto oboru došlo zároveň v různých zemích několika vynálezci pracujícími nezávisle na sobě. V řadě vynálezců moderního zápisu na zvukovém pásu uvádí se Angličan Eugene Lauste, kolektiv německých inženýrů radiotechniků, vystupujících pod společným jménem Triergon, jehož členy byli Joseph Masolle, Hans Vogt a Joseph Engl, konečně Američan Lee De Forest a Rus Šorin.

Základní snahou všech vynálezců bylo odstranit obtížnou a nepraktickou podvojnost, jaká dosud existovala ve zvukovém systému: filmový obraz byl promítán z filmového pásu, zatímco zvuk vycházel z gramofonové desky. Šlo tedy o to, aby obraz i zvuk byly zaznamenávány najednou, na jediném filmovém pásu. Proto bylo třeba převést chvění zvukových vln, které jsou nositeli zvuku, na vhodné světelné impulsy.

Záznam zvuku na filmovém pásu odpovídá celkem záznamu na gramofonové desce s tím rozdílem, že při nahrávání desky je mikrofon spojen s aparaturou, která podle intenzity zvuku vnikajícího do mikrofonu vyrývá žlábky na desce, při zápisu na filmovém pásu je mikrofon spojen s vhodným světelným zařízením, které zvuk převádí na světelné kmity. To se odráží na pásu citlivém na světlo jako širší, černá stopa. Dochází tedy k jakémusi fotografování světelných kmitů.

Hudba a slova se takto zachycují na pás jako nepravidelná roztřesená černá čára, jednou širší, jednou užší, takzvaná zvuková stopa.

Tato zvuková stopa probíhá po straně filmového pásu, v prostoru mezi perforací a řadou obrazových okének. Nyní se obraz i zvuk, zaznamenané na jednom pásu, dostávají do promítacího přístroje, který je rovněž vybaven fotocitlivým zařízením spojeným se zesilovačem a reproduktorem, umístěným nejčastěji za plátnem. Když žárovka promítačky prosvětlí filmový pás, ze světlejších a temnějších skvrn se začnou skládat lidské postavy, interiéry, krajiny. Jiný světelný zdroj dopadá na zvukovou stopu a také ji prosvětluje a dává závisle na jejím tvaru tu intenzívnější a tu slabší světelné kmity. Tyto kmity vnímá fotobuňka, která vykonává zpětný “překlad”.

Stereofonní zvukový záznam mezi políčkem filmu a perforací.
(převzato z http://home.hiwaay.net/~criswell/theatre/static_subpages/formats/flat_format.html)

Tento systém, daleko dokonalejší, než byl záznam na gramofonové desce, vypracoval Lee De Forest již roku 1923. Hned téhož roku odkoupila od vynálezce jeho patent firma Bell Telephones, která patřila k velkému koncernu Western Electric. Ale velké firmy, když patent koupily, uložily ho do trezoru a o jeho využití se příliš nestaraly. Filmový průmysl znamenitě prosperoval a v té době se ještě nikdo zvlášť nedožadoval zvukového filmu, a tak si tedy vynález musel počkat (a kolikrát si ještě další vynálezy budou muset počkat) na lepší časy.

Lepší časy pro zvukový film měly nastat již zakrátko, a to v podobě horších časů, jaké postihly jednu z nezávislých amerických produkcí. Byly to ateliéry Warner Brothers, které pařily bratřím Harrymu, Jackovi, Samovi a Albertovi Warnerovým z rodiny polských emigrantů.

Výrobna Warner Brothers se pravidelně čas od času dostávala na pokraj úpadku. Koncem roku 1926 se firma znovu ocitla tváří v tvář katastrofě, před níž ji mohl zachránit jedině odvážný a riskantní tah, jaký se ve světě amerického kapitalismu označuje obratem “velký skok” Pro bratry Warnerovy se tímto velkým skokem měl stát zvukový film.

Výrobna riskovala zbytek kapitálu a zakoupila od Western Electric patent na zvukový film, který Western Electric nazvala “vitaphonem”. Je paradoxní, že “vitaphon” byl zvukový systém synchronizovaných gramofonových desek, přirozeně od doby prvních experimentů značně zdokonalený, zatímco již existoval a v trezorech této firmy ležel systém zvukového zápisu přímo na filmovém pásu, jak jej vypracoval Lee De Forest!

Slavnostní premiéra prvního zvukového filmu (Don Juan) se konala 6. srpna 1926. Film však nebyl mluveným filmem, nýbrž měl pouze hudební doprovod. Efekt byl tedy stejný, jako kdyby film doprovázel orchestr ukrytý za plátnem. Nicméně byl tento film impulzem pro konkurenční společnosti. Nejobratnější v této otázce byla 20^th Century Fox, která odkoupila patent na zvuk již zachycený na pásku. Fox nazval svůj zvukový systém “movietonem”. Avšak na rozdíl od Warnerů nezačal vyrábět hrané filmy ale krátké mluvené reportáže. A tak se na plátně objevovaly a hovořily tváře známých politiků, spisovatelů atd.

Avšak Warner Brothers neochabovali ve svém úsilí vyrobit hraný zvukový film. Důkaz toho, že éra němého filmu skutečně skončila (i když se němé filmy např. v Thajsku vyráběly až do roku 1969), přišel v říjnu 1927 s uvedením filmu Jazzový zpěvák. Skutečnost, že filmová postava promluvila, zcela ohromila obecenstvo, které bylo dosud zvyklé, že emoce vyjadřují jen němá gesta.

I když bylo vyvinuto několik zvukových systémů, filmoví magnáti se kupodivu dohodli na jediném – “fotofonu”. Přestože zvukový film pomohl překonat finanční potíže filmových studií, způsobil některé umělecké a technické problémy a katastrofální úpadek umění.

Stalo se tak především ze dvou důvodů. Diváci chtěli slyšet co nejvíce co nejpodivnějších zvuků. A tak divákovi stačilo ke štěstí že film povídal, hlučel, křičel a zpíval. Producenti šli cestou nejmenšího odporu a snažili se vyhovět “vkusu” diváků (ne poprvé a ne naposled). Dalším důvodem byly tehdejší technické možnosti. Mikrofony byly slabé, herci se nemohli pohybovat a dokonce ani otáčet hlavou od místa, kde byl ukryt mikrofon (s tímto “detailem” už si dnes televize ani mnohá divadla starosti nedělají). A tak se film zastavil, zkameněl. Herec nemohl udělat téměř ani krůček, protože naopak tyto nechtěné zvuky zase mikrofon “rád” zaznamenal. Také kamera se nemohla pohybovat, protože byla umístěna ve zvláštní zvukotěsné komoře, aby její zvuk nebylo slyšet. Tato doba se rovněž stala zrodem zvyku, ze kterého se Amerika nevymanila dodnes – veškeré natáčení bylo přeneseno z exteriérů do zvukotěsných studií.

Úsilí umělců, kteří se snažili udělat z upovídaného a ukřičeného filmu prvého zvukového období opět samostatné, objevné umění, bylo odměňováno jednotlivými úspěšnými kroky, tak, jak jim to umožňovalo řešení jednotlivých, převážně technických problémů. Mezi ty netechnické bylo např. “objevení” nového zvukového efektu – ticha. Z těch technických uveďme prvořadý úspěch znovuzavedením pohyblivé kamery. Byl to Ernst Lubitsch, původem Němec, který vysvobodil kameru z těžké a nehybné kabiny. Provedl to tak, že natáčel stejné scény jako pro němý film a zvuk nahrával dodatečně. Tím vyloučil i nechtěné zvuky. Dalším pokrokem bylo používání více mikrofonů, čímž herci získali volnost, stejně jako použití směrových mikrofonů, umožňujících přijímat zvuk pouze z určitého směru. Tak se v průběhu 30. let minulého stol. film opět stává uměním.

Ale vývoj se nezastavil. Sotva se zvukový film vzpamatoval, pošilhával dále. Abel Gance a André Debrie si v roce 1932 nechali patentovat stereofonní proces a o 3 roky později byla v Paramount Cinema v Paříži promítnuta upravená verze Napoleona Bonaparte s novými dialogy a upravenými efekty. Byl to první film se stereofonním zvukem. Avšak první filmy od začátku určené jako stereofonní byly zhotoveny společností Warner Brothers v roce 1940.

Poslední významné zlepšení technické kvality zvukových filmů souvisí s vyššími nároky na hudební nahrávky všeobecně. Ray Dolby proto uvedl do života svoje přesvědčení, že věrnost zvuku spočívá v  přesné reprodukci zvuku i ticha. A tak ve druhé polově 60. let minulého stol. vyvinul systém pro snížení hluku a šumu z nahraného zvuku. Systém dostal jméno po něm a byl poprvé uplatněn u gramofonových desek společnosti Decca. První film s tímto systémem se objevil ve Velké Británii v roce 1971, ale pouze na výsledných originálech, distribuční kopie byly opatřeny klasickým zvukovým záznamem. První film se systémem dolby se dostal do kin v roce 1974, o rok později to už byl film stereofonní. Poté se začal tento systém rychle šířit a za necelých 10 let už jím bylo vybaveno na celém světě více než 6 000 kin.