Nahradit kyčelní kloub se lékaři snažili už po staletí. Problém byl v tom, že nemohli nalézt vhodný materiál na zhotovení náhrady. Zkoušeli použít různé tehdy známé materiály nekovové i kovové ale bez úspěchu. Ani zlato se nedalo použít. Žádný z tehdy známých materiálů totiž nesplňoval, kromě biologické slučitelnosti, 2 základní podmínky: vysokou pevnost a hladký povrch. Zde je potřeba si uvědomit, jakému tlaku je kloub vystaven, musí-li vydržet jeho několikacentimetrová plocha zatížení převyšující hmotnost celého člověka (chůze, běh) a navíc s minimálním třením.

O těchto vysokých požadavcích na použitý materiál se přesvědčil i bostonský lékař M. N. Smith-Peterson. Ten v roce 1925 vytvořil ze skla dutou polokouli (dnes této části říkáme jamka) jako náhradu za kloubní jamku. Sklo sice splňovalo podmínku biologické slučitelnosti, mělo i hladký povrch ale nevydrželo tlak při chůzi. A tak se hledaly další materiály. Zkoušely se nerezové oceli i plasty. Bez výsledně.

Dramatický zvrat přinesl rok 1936, kdy vědci vyrobili slitinu kobaltu a chromu, která se téměř okamžitě začala v ortopedii používat. Tento materiál byl dostatečně pevný, leštitelný i odolný proti korozi. Zatímco tento nový materiál sliboval velký úspěch, jako problém se ukázalo docílení vysoce hladkého povrchu. Vyrobené náhrady totiž nepřinášely takové snížení bolesti jak se očekávalo právě kvůli nevyhovujícímu povrchu náhrady.

Podobně dopadli američtí lékaři Frederick R. Thompson a Austin T. Moore, kteří nezávisle na sobě zhotovili hlavičku jako náhradu stehenní části kloubu. Tato kovová hlavička měla stopku, která se upevňovala do dutiny ve stehenní kosti. I když se po určitý čas tento způsob stal celkem populární, brzy se ukázalo, že ani on nesplňoval předpoklady, mimo jiné i proto, že náhrada se časem uvolňovala.

Náhoda tomu chtěla, že se dva francouzští lékaři, bratři Jean a Robert Judetovi se někdy kolem roku 1942 dozvěděli o akrylových pryskyřicích, které se začaly používat v zubní technice. Bratři pokryli touto pryskyřicí, u které lze poměrně snadno vytvořit hladký povrch, stehenní kloub. Vše fungovalo dobře, ukázalo se však, že pryskyřice se brzy opotřebuje. Nicméně tento experiment přivedl amerického lékaře Edwarce J. Habouche na myšlenku, upevnit náhradu ke kosti právě touto pryskyřicí. Tak se zrodila nová éra fixace náhrady.

Sir John Charley
(převzato z http://orthopaedics.hss.edu/services/hip/arthroplasty/index_4.asp)

V Anglii se kyčelní náhradou zabýval lékař-inovátor John Charnley. V roce 1958 zkusil použít na jamku všeobecně výbornou umělou hmotu teflon. Ten se vyznačuje kromě jiného velmi nízkým součinitelem tření a snadnou dosažitelností hladkého povrchu. Doufal, že teflon vytvoří s kovovou hlavičkou vhodnou kombinaci. Ale ani teflon nesplnil jeho očekávání. A tak ho nahradil polyetylénem. Ten “pracoval” obdivuhodně dobře. K fixaci jamky i hlavičky s dříkem použil polymetylmetakrylát, známý jako kostní (zubní) cement. Totální náhrada byla na světě. Pro mnohé lidi to bylo vysvobození. Některým vydržela tato náhrada až 30 let. Za tento úspěch královna Alžběta povýšila Johna Charnleye do rytířského stavu.

(převzato z guide.stanford.edu/)

Nicméně se postupem doby ukázalo, že u velkého procenta operovaných došlo po 10-15 letech k uvolňování jamky. Proto se - zejména pro mladší a aktivnější pacienty – hledalo nové řešení. Tím bylo použití kloubních náhrad, které mohly být implantovány do kosti bez použití cementu. Tento způsob se začal používat od roku 1977, kdy vznikl v USA.