Tento způsob záznamu informací není dílem jednoho člověka ani jedné firmy. Zpočátku dokonce existovaly 2 různé systémy. Situace připomínala nechvalně známý souboj systému videa (VHS versus Beta), a byly tu oprávněné obavy, aby i zde díky trhu a nikoliv zdravému rozumu nezvítězila ta horší varianta. Týkalo se to firem Philips a SONY, které v roce 1995 předvedly svůj systém MMCD (Multi Media Compact Disc), a Toshiby, Warnera a dalších, kteří téhož roku předvedli systém SD (Super Density). Naštěstí ještě v prosinci téhož roku 10 největších společností v oblasti elektroniky, televize, počítačů a zábavy se dohodlo na jednotném formátu DVD (Digital Versatile Disc).

Tomuto formátu dali do vínku vysoké rozlišení, minimálně 133 minut záznamu na jednu stranu, vysoce kvalitní stereofonní audio, 3-5 jazykových mutací, zabezpečení proti kopiím atd.

První přehrávače DVD se objevily v Japonsku v listopadu 1996, v březnu příštího roku se začaly šířit po USA a v květnu 1998 začaly dobývat Evropu.

V současnosti existují 4 typy DVD disků: DVD-5 (4.7 GB ), VD-9 (8.54 GB), VD-10 (9.4 GB) a VD-18 (17.08 GB). Jejich kapacita je tak až 26krát větší než mají CD ROMy. Jejich přenosová rychlost dat je až úžasných  10 Mbitů za vteřinu.