“Předek” deštníku byl vynalezen asi před 4 000 léty v Egyptě, Mezopotámii, Řecku a Číně. Tyto první starověké deštníky – či spíše slunečníky – byly určeny k tomu, aby poskytovaly sluneční stín. Pokud chtěli slunečníky použít k ochraně před deštěm, lakovali jejich papír.

Začátkem 16. století se deštník stal populární, zvláště v deštivém počasí v severní Evropě. Zpočátku to byl doplněk vhodný pro ženy. Zásluhu na tom, že deštník začali nosit i muži, má nesporně perský cestovatel a spisovatel Jonas Hanway (1712–1786). Ten nosil a používal deštník plných 30 let svého života a postaral se tak o jeho popularizaci mezi muži. Mnozí z nich dokonce svůj deštník nazývali “hanway”.

První obchod specializovaný na deštníky – James Smith and Sons – byl otevřen v Londýně v roce 1830.

První evropské deštníky byly vyrobeny ze dřeva a byly potaženy napuštěným plátnem a měly vyřezávané rukojeti z tvrdého dřeva.

V roce 1852 vynalezl Samuel Fox ocelovou konstrukci deštníků. Inspirací mu prý byla krinolína (vyztužená spodnička) a dámský korzet.

Stojan na deštníky si nechal patentovat v roce 1885 afroamerický vynálezce William C. Carter.

Hlavní technické zdokonalení deštníků – skládací systém – se objevil až o více než století později.