První cihly musíme hledat v Přední Asii, u Sumerů mezi řekami Eufratem a Tigridem. Nejstarší “zděné domy” napodobovaly rákosové chýše a lidé je stavěli z hlíny přibližně stejným způsobem jako vlaštovky svá hnízda. Teprve pak se objevil onen epochální vynález – cihla. Zpočátku to však nebyla taková cihla, kterou známe dnes. První sumerské cihly měly tvar kulatých bochníků uhnětených z hlíny na protilehlých stranách seříznutých. Byly tedy dole ploché a nahoře zaoblené (tzv. plochovypuklé). Teprve v další fázi se objevují cihly s hranami, podobně jako dnes. Nebyly však obdélníkové, jako ty dnešní, ale čtvercovéZ těch už se nechalo lépe zdít. Tyto cihly byly dlouhodobě sušeny na slunci (až 2 roky). teprve pak se mohly použít. Spojovali je hlínou nebo asfaltem. Asi v první polovině 3. tisíciletí př. n. l. přišli Sumerové na to, že jejich cihly vypálením v peci získají na pevnosti a stanou se odolnějšími proti povětrnostním vlivům. Později se objevují i cihly glazované a dokonce s reliéfy, které pak po složení vytvářejí na zdi obrazce.

Etypťané vyráběli cihly z nilského bahna a slámy. Výroba cihel spočívala v namáčení této směsi po dobu několika dní, což způsobilo počátek rozkladu slámy, z které se pak uvolňovala lepkavá látka, která dávala cihle potřebnou celistvost a pevnost.

Asi od 4. tisíciletí př. n. l. se objevují cihly na řeckém území. Jsou ve tvaru čtverce (o straně 37 nebo 22 cm) a jsou nepálené. Ty pálené se začaly objevovat v řeckých městech až v polovině 4. století př. n. l. Byly však vzácné.

I v Římě se zpočátku používaly cihly nepálené. Pálené se začaly vyrábět teprve za císařství (začátek 1. století n. l.). Na rozdíl od Řeků techničtěji založení Římané je postupně začali vyrábět ve velkém a dokonale využili jejich výhod. Dodnes můžeme obdivovat jejich stavby na zachovaných památkách v Římě, Pompejích, Ostii a jinde. Římané používali cihly nejen k běžnému zdění budov, ale zdili z nich i sloupy a pilíře, používali je na klenbu i na podlahu. Dokonale zvládli typizaci (kromě klasických obdélníkových cihel i různé tvarovky, včetně dutých) a normalizaci (jejich cihly byly větší a nižší než naše) cihel, které tak mohli vyrábět ve “velkém”. S dokonalou organizací práce pak byli schopni stavět celé cihelné čtvrti i několikaposchoďových domů (Ostia).

Nájemný dům v Ostii nedaleko Říma
(převzato z http://people.clemson.edu/~elizab/ rdlimages.htm)

Středověk po několik století na cihly – tak, jako na mnoho dalšího – “zapoměl”. Pokud někde cihláři byli, vyskytovali se spíše ojediněle. Např. v Praze ještě v roce 1419 byli pouze čtyři.

Cihly se vyráběly z kvalitní, dobře uleželé cihlářské hlíny. Tu na podzim nakopali do zásoby a přes zimu nechali vyzrát a na jaře s ní začali pracovat. Z náležitě promíchané hlíny se cihly tvořily v dřevěných nebo plechových rámech položených na prknech. Pak se formy sňaly a cihly zůstaly na prknech. Pak se cihly asi 14 dní sušily. Některé se pálily, jiné ne (tzv. vepřovice).

I kyž roku 1619 obdržel J. Etherington na strojní formování cihel, ty se většinou i nadále vyráběly ručně.

Základními surovinami pro jejich výrobu jsou písek s vysokým obsahem oxidu křemičitého, jemně mleté nehašené vápno a voda. Po smíchání vápna a písku a přidání vody probíhá v reakční nádobě proces vyhašení vápna. Tato směs je dopravována do lisů, kde jsou lisovány cihelné polotovary. Po vylisování jsou tyto polotovary dopraveny do autoklávu, kde probíhá při teplotě 200^oC a tlaku 1,6 MPa chemická reakce mezi vápnem a kyselinou křemičitou, která se uvolňuje z povrchu křemičitých zrn.