Řekové ji zhotovovali z vyčiněné kůže. Potírali ji olivovým olejem, aby zvláčněla. Kůže byla nabarvená, nejčastější barvami byla černá, žlutá a červená. Při výrobě obuvník nejčastěji vykrajoval kůži přímo podle zákazníkovy nohy. Dřevěná nebo korková podrážka se přilepovala, kožená přišívala. Obuv se měnila podle módy, avšak vždy se nosily sandály se silnou podešví bez podpadků. K noze byly připevněny řemínky. V 5. stol. př. n. l. se v Řecku začal na cesty nosit nový druh vysoké kožené obuvi. Zde je třeba uvést, že zdaleka ne všichni Řekové používaliy obuv. V Římě nosili k tóze polovysoké kožené boty uzavřené dvěma páry řemínků. Římané měli i zvláštní vojenskou obuv se silnou podešví.

Středověká Evropa k rozvoji obuvnictví příliš nepřispěla. Co se nástrojů týče, ty zůstávaly stejné. Vzhledem ke klimatickým podmínkám se většinou nosila obuv uzavřená. Avšak spíše než na účel a komfortnost obuvi se hledělo na její vzhled. Do módy se dostávala obuv bizarních tvarů, které dělaly obuv spíše nebezpečnou než pohodlnou. Objevily se dlouhé špičaté boty, jejichž nošení vyžadovalo velkou dávku odvahy a zručnosti. Jejich délka musela být nakonec omezena zákonem. Navíc až do poloviny 19. stol. Se nerozlišovalo mezi pravou a levou botou. Kromě kůže se k výrobě obuvi používalo také dřevo a ocel (pro obuv jako součást brnění).

Renezanční obuv
(převzato z www.costumes.org/history/racinet/ racinet14thcent1.jpg)

Polovina 19. stol. byla také ve znamení hledání strojního zařízení, které by výrobu obuvi urychlilo. První takový stroj se objevil roku 1845. Sloužil o válcování kůže pro podešve obuvi místo původního kladiva. Hlavní vynález přišel o rok později: šicí stroj. Zůstával však ještě jeden problém: přišívání podešve k vršku boty. To vyřešil svým vynálezem roku 1858 Lyman R. Blake. Jeho patent koupil Gordon McKay, který ještě vylepšil Blakeův vynález. Boty vyráběné na tomto stroji nesly McKayovo jméno a přispěly k úsilí vyřešit problém nedostatku obuvi během Občanské války v USA. V roce 1875 byly vyvinuty stroje pro výrobu různých typů obuvi. O rozšíření těchto strojů se zasloužil Charles Goodyear Jr., syn známého vynálezce vulkanizace pryže. Postupně byly vynalézány další stroje, zrychlující výrobu obuvi. K nim patřil i stroj na natahování svršku na kopyto. Dnes takovým strojem projde 1 200 párů obuvi za směnu.

V září 1894 byla ve Zlíně založena obuvnická dílna. Ta se pak pod vedením Tomáše Bati (1876-1932) rozrostla a přestěhovala se do tovární budovy u nádraží, kde roku 1900 pracovalo už 120 lidí. Za čtrnáct let pak přibyly další budovy a počet zaměstnanců stoupl na 400 osob. V roce 1930 pracovalo ve Zlíně už přes 17 000 lidí a vyrobilo se 22 miliónů párů obuvi.