U některých konstrukčních součástí požadujeme kromě pevnosti a tvrdosti také určitou houževnatost. To znamená že chceme, aby materiál byl nejen tvrdý, aby se neopotřeboval, aby byl nejen pevný a vydržel všechna namáhání, ale také aby např. při větších rázech nepraskl, nezlomil se. Např. některé hřídele, čepy atd. bývají osazené, tzn. že mají po své délce různé průměry a právě v těch přechodech se skrývá nebezpečí. Tam se obvykle tyto součásti zlomí. Aby k tomu nedocházelo, musíme tyto součásti zhotovit z vhodného materiálu a ten opět vhodně tepelně zpracovat (zušlechtit). A pak to hlavní: musíme se přesvědčit, že součást nepraskne, že vydrží.

O tom se přesvědčíme tzv. zkouškou vrubové houževnatosti. Jak taková zkouška probíhá? Především si musíme vyrobit vzorek z daného materiálu, a to tak, abychom nezměnili jeho vlastnosti. V tomto případě je vzorek ve tvaru hranoljku, který má vzorek délku 55 mm a strany rozměr 10x10 mm. Řekli jsme si, že chceme zkoušet odolnost materiálu na různé změny průřezu, ve kterých se koncentruje napětí a součást je pak narušena. To budeme simulovat tím, že ve zkoušeném vzorku zhotovíme vrub předepsaného tvaru a velikosti. Na obrázku je vrub napříč uprostřed celé zadní strany tyčky.

Tato zkušební tyč se uloží mezi 2 podpěry ve spodní části zkušebního kyvadlového kladiva. Vlastní kladivo je zatím zajištěno v horní poloze západkou. Kladivo má kalený břit, který při kývnutí do spodní polohy má tyřku přerazit. Tyčka se na podpory umisťuje vrubem od působení kladiva ( na obr. vlevo vzadu). Pak se západka odjistí a kladivo padá po kruhové dráze dolů a svou energií (obvykle) přerazí tyčku.

Kladivo po přeražení ještě částečně překývne, tzn. že mu ještě zůstane určitá energie. A právě tento překyv je pro nás nejdůležitější. Na stupnici totiž můžeme odečíst spotřebovanou energii, kterou nám ukazuje vlečná ručička. A když tuto hodnotu vztáhneme k průřezu, který se přerazil, máme hodnotu, která nám vypovídá o odolnosti zkoušeného materiálu proti vrubům.