Zkouška hlubokotažnosti.



Ne vždy požadujeme, aby materiály byly tvrdé. Někdy dáváme přednost jiným vlastnostem. Představme si třeba klasické kuchyňské nádobí nebo karosérii automobilu. To vše je vyrobeno z plechu. Polotovar, který se používá je rovinný, podobně jako list papíru. Pomocí zvláštního nástroje (tzv. tažného nástroje) vyrobíme požadovaný tvar součástí. Je zřejmé, pokud takové součásti chceme vyrobit, musí to materiál umožnit. Nevhodný materiál by při výrobě prasknul, přetrhl. Jak ale zjistíme, zda je materiál vhodný?

Pomocí tzv. zkoušky hlubokotažnosti. Tato zkouška spočívá v tom, že vzorek plechu ze zkoušeného materiálu se vloží do zkušebního přístroje. Tam se zhotoví zkušební prohlubeň otáčením kola.

Tvořící se prohlubeň pozorujeme v zrcátku. Kolem otáčíme tak dlouho, až se poblíž vrcholu prohlubně vytvoří vlasová trhlina. Tím je měření ukončeno. Odborně se této zkoušce říká zkouška hlubokotažnosti.

Zbývá na stupnicích odečíst hloubku prohlubně. Ta je mírou vhodnosti plechu pro zhotovování výrobků tažením. Tak se totiž podobné výrobky vyrábějí.

Pak zkušební plech vyjmeme a prohlédneme. Důležitý je totiž také směr trhliny, který také vypovídá o vhodnosti materiálu. Aby se vyloučily různé chyby, opakuje se zkouška vícekrát.

<OBSAH >