Když bychom se bavili odborně, pak je drsné všechno. Něco méně, něco více. I to, co se nám zdá hladké, je ve skutečnosti jen málo drsné. A proč se o to zajímáme? Protože z různých důvodů určité součásti mají nebo musí mít určitou drsnost. Když se např. hřídel otáčí v kluzném ložisku, musí mít velmi malou drsnost, jinak by se zadřel. Naopak jiné součásti mohou mít drsnost větší, pokud to nevadí jejich funkci, protože je to ve výrobě levnější.

Tím nejjednodušším způsobem, jak drsnost zkontrolovat, jsou tzv. etalony drsnosti. Jsou to vzorky s malými plochami o různé drsnosti se kterými se porovnávají konrolované povrchy součástí. Sada etalonů obsahuje nejen vzorky ploch od těch nejméně drsných až po ty, které se nám zdají zcela hladké, ale musí tam být i vzorky ploch vyrobené různým způsobem. Jsou tam tedy např. vzorky s určitou drsností ale jednak pro soustružené plochy, pro frézované plochy a pro plochy hoblované. To proto, že plochy se stejnou drsností vyrobené různým způsobem nevypadají stejně. Při běžné kontrole se vzorky srovnávají se součástmi pouze zrakem a hmatem. Samozřejmě, že součásti se nevyrábějí jen obráběním, a tak musí být etalony i pro jiné způsoby výroby, např. pro odlitky (na obr. vpravo).

Pokud je zapotřebí drsnost určit přesněji, nebo si nejsme zcela jisti, můžeme si pomoci mikroskopem, který nám zkoušenou ploch a etalon zvětší. Speciální mikroskopy - jako na obrázku - umožňují obě plochy porovnat.

Na této fotografii je pohled do okuláru takovéhoto speciálního mikroskopu. Jsou tam vidět obě ploch, nahoře je plocha etalonu, dole pak plocha kontrolované součásti. Obě plochy se tam stýkají a jsou zvětšeny, takže drsnost lze dobře určit.

Na poslední fotografii je měřidlo, kterým se měří drsnost exaktně, přímo v hodnotách, bez porovnání. Měřidlo má čidlo (hrot), kterým se přejíždí po součásti (zde soustružnický nůž) a na stupnici, buď analogové nebo digitální, se přímo zobrazuje naměřená drsnost. U dražších měřidel je i výstup pro počítač nebo tisk.