Kdo čeká na nedomazlené děti
Mirka Vopavová
Jisté americké rčení říká, že když člověka nikdo nehladí, začne mu vysychat mícha. Ať už si to připustí, nebo ne, baží lidé celý život po fyzickém kontaktu s někým druhým a ani zdaleka přitom nejde pouze o sexuální intimitu. U dětí to platí dvojnásob. Jejich touha po dotecích je přinejmenším stejně silná jako po jídle či teple.
Mazlení s dětmi je odnepaměti trnem v oku všem výchovným teoriím, které vládnou v despotických politických režimech - klasickým příkladem je fašismus. Tím, že kázeň a sebeovládání postaví nad projevování citů, si totiž pro své potřeby zajistí dostatečnou armádu dobře ovladatelných citových mrzáků. Právě tyto výchovné teorie zakořeňují do rodičovského podvědomí nesmyslnou obavu, že důsledkem mazlení je rozmazlení a jakési oslabení dítěte. Opak je však pravdou. Citově deprivované děti se v dospělosti ochotně zapojují do nejrůznějších aliancí, sekt a jiných organizací, které jim dají iluzi lásky a sdílení. A o to vlastně těmto doktrínám jde.
Láska jako med
Eric Berne, docent kalifornské lékařské fakulty a dnes už klasik takzvané psychologie všedního dne, vyslovil před časem teorii, že hlazení je základní jednotkou společenské akce. Vše, co člověk dělá, dělá proto, aby byl pohlazen: ať už fakticky, nebo alespoň slovně - tedy pochválen. Není-li hlazen v dětství, stává se v dospělosti oddaným služebníkem každého, kdo umí "deficit mazlení" vynahradit.
"Nejrůznější asociálové poznají nehlazené děti už zdálky - stejně jako vosy cítí med," ilustruje problém Jana Drtilová, vedoucí krizového centra Linky bezpečí, Nadace Naše dítě. "Takové nedospělé a citově deprivované děvče například stačí jen okouzlit něhou, mazlením a cílenou pozorností, potom pohrozit jejich odebráním a ono půjde za zdrojem svého pohlazení kamkoli: třeba do veřejného domu nebo na E 55. I takové případy jsme už u nás, bohužel, museli řešit a připomínám, že často šlo o dívky z takzvaně velmi dobrých rodin.
Královské doteky
Nemazlené děti pocházejí z nejrůznějších sociálních vrstev, jejich otcové a matky mají odlišnou inteligenci, postavení i příjmy. Z vnějšího pohledu bývají tito rodiče vesměs vzorní: své dítě pečlivě krmí, myjí, oblékají, věnují pozornost školním výsledkům. Naprosto však neodpovídají na dětskou potřebu doteků - často proto, že oni sami nebyli nikdy v tomto směru saturováni, a tak se dnes ani mazlit neumějí. Bojí se, že polibky jsou zdrojem infekcí a volání po fyzickém kontaktu výkřikem moderní psychologie, což je však naprostý omyl. Jak například píše ve svém deníku královský lékař Heroard, pobýval jeho svěřenec Ludvík XIII. coby batole často u krále a královny v posteli a všichni přitom byli nazí.
Stejně častá jako zbytečná je také obava ze sexualizace vztahu mezi rodiči a dětmi. Skutečností ovšem je, že projevům lásky se děti učí od svých matek. Nenaučí-li je tedy ony pohlazením po tváři, letmým polibkům, objetí, nebudou je schopny použít k vyjádření lásky pozdějším sexuálním partnerům.
Otcovské mýty
Otcové mívají s hlazením dětí mnohdy větší problémy než matky. Především se obávají, že projevem náklonnosti k synům by snad mohli zasít nějaké sémě homosexuality. Většina odborníků sice soudí, že homosexuála v podstatě vychovat nelze, existují však i výzkumy,které přeci jen na jistou souvislost mezi chováním otce a sexuální orientací syna poukazují. Jenže na zcela opačnou. Americký psycholog Lewis Yablonski kupříkladu zjistil, že homosexuální muži měli v dětství obvykle citově chladného, tvrdého, odmítajícího otce, který nepřipouštěl žádný fyzický kontakt. Milenci v jejich dospělosti tedy jsou podle Yablonského pravděpodobně jakousi náhražkou za onu nedostupnou bytost z dětství.
Magazín MF Dnes
