Představte si, že jste oběť únosu nebo důležité rukojmí. Únosci vám zavážou oči a odvezou vás v autě daleko od domova, přičemž důkladně během jízdy kličkují, abyste si cestu, a hlavně její směr nemohli zapamatovat. Vysadí vás uprostřed nehostinné krajiny, v níž především schází orientační body. Jakým směrem se nachází domov, místo, odkud jste byli uneseni? Málokdo z nás by věděl, jak si počínat, jakým směrem se vydat zpět, kdyby únoscům unikl. Lidem schází takový orientační smysl, který různé druhy zvířat dokonale osvědčují, například poštovní holubi, nebo hadi.

Šedesátčtyři studentů univerzity v Manchesteru podstoupilo zajímavý experiment. Oči zavázané neprůhlednou látkou, nasedli do autobusu. Po mimořádně zamotané jízdě, dlouhé asi 50 km, vystoupili, oči stále zavázané. Jejich prvním úkolem bylo odpovědět na otázku, kterým směrem se nachází jejich univerzita, odkud byli odvezeni. Pak jim byla páska z očí sejmuta a znovu byli požádáni, aby ukázali směr k univerzitě.

Překvapením bylo, že přesněji dokázali studenti určit správný směr se zavázanýma očima. Podle čeho se řídili? Někteří prohlásili, že se pokoušeli orientovat podle tepla slunečních paprsků, pronikajících skrze mraky. Experimenty probíhaly při zatažené obloze. Někteří se pokoušeli rekonstruovat směr podle zatáček, ale tak složitou cestu si nemohli zapamatovat, protože valná většina z nich prohlásila, že po kilometru jízdy byli úplně desorientováni.

Rozbor výsledků ukázal, že:
1. poloha Slunce nemá vliv na odhad směru jízdy,
2. pokusné osoby, které velmi podrobně znaly místní silniční síť, se v odhadu nijak výrazně nelišily od naprostých silničních laiků.

V dalším experimentu měli členové skupiny na hlavě upevněný malý tyčový magnet, oči opět zavázané. Polovina členů skupiny měla však místo magnetů jen jejich napodobeniny, aniž by o tom věděla (tzv. metoda dvojitého náhodného pokusu). Výsledky odhadu byly velmi zajímavé. Ti, kteří měli na hlavě jen napodobeniny magnetů, se orientovali celkem spolehlivě, jako v předcházejícím případě. Ale druzí, kteří měli na hlavě skutečný magnet, odhadovali směr k domovu v 90ti stupňové odchylce ve směru proti pohybu hodinových ručiček. Znamená to, že jejich hypotetický smysl pro orientaci byl narušen, blokován.

Potvrzuje se tak hypotéza, podle níž i člověk má smysl pro vnímání účinků magnetického pole, v tomto případě během úkolu orientovat se v neznámém terénu a udat směr, kde se nachází výchozí bod. Otevírá se tak slibné pole výzkumům magnetismu na lidskou psychiku, nejen na fyziologické procesy. Ukazuje se, že se jedná o reálnou, ne zcela poznanou fyziologicko-psychologickou dispozici člověka. Často se tvrdilo, že tento "magnetický smysl" je vyvinut u přírodních národů, žijících v lůně přírody nedotčené civilizací, nebo u dětí. Ukazuje se však, že tento smysl latentně přetrvává i v dospělém organismu.