Záchranná koule.
Místo běžně známého záchranného kruhu navrhl a v italském Janově vyzkoušel roku 1893 lodní kapitán Cesare Ingaramo záchrannou kouli. Tato koule měla průměr asi 12 cm a byla zavěšena na provaze, takže se s ní nechalo vrhat podobně jako např. dnes s kladivem při atletických závodech. Záchranný princip byl v tom, že koule byla tvořena dvěma polokoulemi s dírkami. Když koule dopadla na mořskou hladinu, dírkami se dovnitř dostala voda a ta reagovala s práškovou kyselinou vinnou a dvojuhličitanem sodným. Uvnitř se začal vyvíjet oxid uhličitý. Jeho rozpínavostí se rozestoupily obě polokoule a začal se kaučukový nafukovat vak, který dostával podobu věnce, kterého se tonoucí mohl přidržet.