Měřit čas má za potřebu většina živočichů i člověk. Živočichové jej měří podvědomě, na příklad pro včasnou výměnu srsti nebo odletem za potravou, pářením pro hojnost potravy pro potomstvo. Člověk čas měří vědomě, začal s dobou světla-dnem a dobou tmy-nocí, pokračoval oběhem Měsíce kolem Země (pastevci) a skončil oběhem Země kolem Slunce (zemědělci). Tak vzniknul kalendář.

Slovo kalendář má původ v řečtině "kalendae", přešlo do latiny se stejným významem "calendae" dlužní úrok. Splácel se první den nového měsíce, Římané první den měsíce nazývali tedy Kalendis. Například 1. leden nazývali Calendae Januarie.

Význačné body dráhy Země kolem slunce, tehdy zdánlivé dráhy Slunce kolem Země, byly bedlivě sledovány knězkými astronomi už u Sumerů. Začátek roku byl v den jarní rovnodennosti, u Římanů 1. března a název měsíce byl Primus, od VIII. století před naším letopočtem Martius na počest boha rolníků, ochránců úrody s kopím. Rovnodennosti i slunovraty se u všech národů oslavovaly. V prvních stoletích našeho letopočtu byl v římské říši o zimním slunovratu bouřlivě oslavován kult znovuzrození boha Mitry. Na koncilu křesťanů ve 3. století našeho letopočtu bylo ustanoveno oslavovat narození Ježíše o zimním slunovratu, jako boha stvořitele světla-Slunce. Po uznání křesťanského náboženství vládní mocí a od doby sv. Františka se v kostelech stavěly jesličky. Císař Josef II. jesličky-betlémy z kostelů nechal odstranit co by modloslužebné objekty, tak se dostali do domácností. Do betlémů se promítal život společnosti v době a místě jejich vzniku. Připomeňme si na obrázcích oblečení, živnosti a zaměstnání příbramáků před více než půl stoletím.Vánoční náladu nám přinesou i dvě básně místních autorů.

Václav Salivar
Vánoční

Sníh venku tiše napadal
do noci vánoční.
Teplá jsou kamna v chaloupce,
tak příjemně je v ní...

Pohádka vešla do dveří
a všecko plní blahem -
co zlé je, dneska zůstane
daleko před tím prahem...

Bílá noc, svatá - v srdcích všech
prý láska je dne všudy,
která všem štědře rozdává,
by nikdo nebyl chudý.

Všem lidem pokoj na zemi -
sen krásný od staletí,
jak bílý přelud do srdcí
v té bílé noci sletí...

A svítí hvězdou betlémskou,
jak teplý krb tam hřeje
a jak ten stromek vánoční
na celý svět se směje...

Quido Maria Vyskočil
Vánoční vzpomínání

To zvony města jsou, však v jejich slavném hlase
poznávám dálné zvony svého domova.
Tak kouzlo vánoc z dětství vrací se v nich zase,
ve mně oživujíc to, co zítra pochová.

Zas betlém rodinný má vzpomínkové teplo,
v němž matka moje září zjev jak anděla,
cos nebeského jak by do srdce mi slétlo
a duše jak kraj rodný svitla do běla.

Můj otec housle ladí, dávné báje spřádá,
i stará chůva zracích dneška hvězdy má,
jak porozkvetlý sad jsou nekonečná lada...
Bůh ze všech chat se dívá světel očima,

Kdes šalmaj pastuchy se rozezněla nyní,
děd nástroje své chystá již na půlnoční.
Ve stříbro změnily se střechýlky i jíní,
nad závěje teď pouze chlumy lesů ční.

Toť vánoce, jichž vzpomínají dneska zvony,
vánoce, jejichž blaho se už nevrátí.
Jsou v dáli hroby svatých i jas domoviny -
jen láska moje všechno v snění pozlatí.

Však i za tento obraz musím vděčen býti,
neb nemám práva mysliti dnes na dary.
Dík proto za to, že smím aspoň o všem sníti
a nemyslit na vratké sudby rozmary.

Nechť zítřek dá mi pouze trn, neb růži rudou,
chci vděčně vzíti vždy, co jitro poskytne;
dál půjdu cestou svou, nechť třeba pustou, chudou,
až klidu věčného mi hvězda vysvitne...

Na obrázku v pozadí Důl Anna, v březovém lesíku nejstarší dochovaná šenkýřská chalupa z původního osídlení Březové Hory, okolní dřevěné chalupy odnesl čas. Darovníci jsou havíři, jejich ženy a děti, jejich dárky jsou to co si nosili z lesa, z dolu nebo měli doma. Jeden nese vánoční smrček, druhý vandrůvky z dolu (odřezky z budování důlní výdřevy), pro zahřátí a vaření, kočí Trnka veze vláček rudniny v "huntících"-vozících, které vozil od šachty na "vošverk"-úpravnu a žena nese "flašku"-láhev punše, v tašce jídlo. Další havíř s flekem co zrovna vyfáral nese těžké "troky" vyklepaného galenitu-čisté rudy. Před ním jde rodina s holčičkou, ta Ježíškovi asi zazpívá, havíř nese kapra, které pomáhal prodávat na Rynku. Před nimi havíř s karbidkou už dar s parťákem předal. Domovem svaté rodiny je Mariánská štola osvětlená olejovým kahanem. Vpravo dva havíři přinesli dárek v necičkách přímo ze "šichty"-směny z Vojtěšské šachty. Jedna žena nese přímo z lesa "honzu"-otýpku suchého klestí na zádech, pro zatopení, druhá vede kozu, součást každé hornické rodiny, dárkyni mléka do "culifindy"-kafe z cigorky a melty a do kaší krupičné i hedvábné.