Hledání mimozemských civilizací


RNDr. Jiří Grygar, CSc.

Předmět, který mě vůbec nebavil, byla biologie. Mně ty řapíky a sudozpeřené listy připadaly velmi otravné. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že necelé půl století později budu přednášet po významném českém biologovi, a že dokonce budu s napětím poslouchat to, co říká, tak bych tomu nevěřil; prostě biologie se neobyčejně proměnila a dokonce musím říci, že právě to, co jste tady již dneska slyšeli, bylo solidní a teď přijde to nesolidní.

Profesor Pačes totiž hovořil o životě, který bezpochyby existuje a sami jste slyšeli, jak je komplikované a dosud pro vědu nemožné vysvětlit, že život na Zemi je, ačkoliv zde prokazatelně existuje. Tím horší je pozice astronoma, který teď má hovořit o něčem, co je vlastně spíše jakési blouznění.

Jde totiž o život mimo Zemi a dokonce život inteligentní, o cizí civilizace. Nejprve bych připomněl prehistorii tohoto oboru, protože je docela pěkná a zajímavá, a sahá velice daleko do minulosti. Když si vzpomenete ještě ze školních škamen na příběh Giordana Bruna, tak to je skutečně první moderní pojednání o mnohosti světů obydlených - samozřejmě spíše filosofické, spekulativní povahy - než aby to byla nějaká přírodní věda, ale všichni si pamatujeme, že tehdy se tak uvažovalo, že těch světů obydlených je mnoho. Co se možná už tak jistě neví, že tohle bylo tehdy absolutně obecné mínění a že lidé, kteří patřili k nejvýznamnějším v přírodních vědách, měli názor podobný. Kepler v roce 1609 napsal úvahu, která se jmenuje Sen o Měsíci a tam jsou mimozemšťané přímo na Měsíci, neboť to bylo mínění dosti rozšířené, že Měsíc je obydlen.

Ale co je překvapující, že Isaac Newton - a to jistě není malá ryba - se domníval, že obydlené je Slunce! Dokonce sluneční skvrny, které už byly tehdy známy, považoval za průhledy (jakési průzory), kterými Slunečňané pozorují Zemi. To dnes vypadá velmi komicky, ovšem tehdy samozřejmě nebyla žádná představa o tom jaká je pravá podstata Slunce.

O hvězdách se vědělo, že to jsou nějaká tělesa, kterým tak říkáme, ale jaká je jejich fyzikální podstata, známo nebylo. Základní problém, který spojuje všechny obory fyziky a astronomie, je určování vzdáleností. Dokud nevíte, jak je daleko od nás nějaká hvězda (nebo Slunce), nejste schopni vůbec nic říci o fyzikální podstatě, protože vám chybí zásadní údaje o tom, jaký je skutečný zářivý výkon těchto těles.

Čili takto bludné názory o Slunci byly klidně možné ještě na konci 17.století a pak přichází rozkošné století devatenácté, kdy se do věci vložili literáti. Jistě můžeme vzpomenout právě na český literární přínos k této problematice, jednak v díle Svatopluka Čecha s jeho slavným Výletem pana Broučka na Měsíc a jednak v Kosmických písních, kde Neruda velice vtipně využil tehdejších poznatků už rozvíjející se astrofyziky. V té době už bylo přirozeně známo, co jsou hvězdy zač - aspoň v principu - a on tehdy napsal slavnou báseň, na kterou si jistě vzpomenete, jak žáby sedí v kaluži a žabák jim vykládá o Vesmíru. A když se pak rozvine diskuse, tak se žáby ptají, jsou-li tam žáby taky. Takže to je vlastně otázka, o které dnes budeme hovořit trochu z jiného pohledu.

Astronomové byli ještě stále velmi optimističtí. Možná že si vzpomemete ze školy, že italský astronom Schiaparelli, který pozoroval mimo jiné planetu Mars refraktorem, (přirozeně očima), kreslil na svých portrétech Marsu rovné linie - tenké čáry, které nazval canali, což se ihned ujalo jako kanály. Protože se tehdy stavěly velké průplavy na Zemi - Suezský a Panamský - tak se z toho odvodilo, že to je právě to největší, co může civilizace udělat: postavit kanál, čili že Marťané jsou pokročilejší než my a stavějí kanály jako housky na krámě, takže jich tam mají tolik. Z toho potom těžila americká observatoř, jež byla podporována astronomickým filantropem Percivalem Lowellem, která se speciálně věnovala důkazu existence života na Marsu. Kolem roku 1900 se zkrátka naprostá většina odborníků stále ještě domnívala, že toto je dobře udržitelná pracovní doměnka.

Velký radioteleskop o průměru 305 m v Arecibo,
Porto-Rico. Obrázek z knihy Les étoiles et les planétes,
Éditions Rouge et Or.

Dokonce se projevilo i ve veřejné diskusi, že problém prorážel do různých literárních žánrů. Možná že si vzpomínáte na rok 1938, na popis události, která se tehdy odehrála ve Spojených státech. Tehdy ještě televize nebyla vůbec rozšířena, ale zato rozhlas byl dominujícím veřejným médiem. V roce 1938 vysílala jedna americká rozhlasová stanice údajně autentickou reportáž z přistání Marťanů na Zemi. Bylo to inspirováno slavnou Wellsovou knihou Válka světů a reportáž byla tak realistická, že vysílání vedlo opravdu k panice a dokonce několik lidí spáchalo sebevraždu z hrůzy, že je Marťané napadnou. Myslím si, že něco takového nás může čekat znovu teď, protože mám pocit že zrovna teď běží u nás film, který pojednává o tom, jak tady přistane velká loď mimozemšťanů. Možná, že ta panika už nebude tak dramatická.

Ještě v roce 1946, sovětský vědec Tichov, který pracoval v Alma - Atě a který na tamnější hvězdárně studoval povrch Marsu, nacházel na snímcích planety barevné spektrální změny, které souvisely s ročními obdobími na Marsu. On a jeho skupina se domnívali, že to jsou důkazy o tom, že na Marsu existují jednoduché rostliny - mechy a lišejníky. Jak se v sezóně mění, tak se to prý projevuje v tom spektrálním obrazu planety.

Čili, tohle všechno vypadalo, jako že Mars je docela nadějný, minimálně pro nějaký primitivnější život, než je pozemský, ale Marťané ješte stále nebyli vyloučeni. Dokonce si ještě vzpomínám, jak v primě gymnázia nám učitelé vyprávěli o tom, že Venuše je planeta, která je sice vývojově o něco mladší, než Země, ale že na Venuši jsou takové podmínky, jaké byly na Zemi v druhohorách, že tam rostou obří přesličky a plavuně!

Tak tohle byla situace ještě ne tak dávná a jestliže se podstatně změnila, tak k tomu nejvíce přispěla kosmonautika. Rozvoj kosmonautiky - jehož předobrazem byly výškové rakety po druhé světové válce a potom, od roku 1957, pravá kosmonautika - způsobil, že se velmi rychle dostaly kosmické sondy nejprve na Měsíc, potom k nejbližším a posléze i ke vzdálenějším planetám. Výsledek byl zničující pro ty pracovní domněnky, že život ve sluneční soustavě je rozšířen i mimo Zemi. Dnešní poselství zní, že sluneční soustava je bez života, že jedinou výjimkou je Země.

V roce 1950 Enrico Fermi, slavný fyzik, který se zabýval - jak víte - za druhé světové války vybudováním prvního fungujícího atomového reaktoru, při nějakém obědě v restauraci, kde se scházeli fyzikové, položil otázku, která se stala velmi slavnou, která se dneska nazývá Fermiho paradoxem. Když se totiž diskutovalo o tom, že jsou možné civilizace ve vesmíru, a že samozřejmě nejsme omezeni na Zemi, na sluneční soustavu, že cizí civilizace mohou být ve vzdáleném vesmíru, Fermi položil na první pohled podivnou otázku: Jestliže existují cizí civilizace, tak kde sakra jsou?; to znamená, proč nemáme žádné doklady o jejich existenci zde na Zemi? To může znít velmi podivně v hysterii, která po druhé světové válce právě ve Spojených státech začínala; to je ta hysterie kolem létajících talířů a kolem jevů, kterým dnes říkáme UFO. Vysvětlení zní: neustále jsou tady, protože létají s talíři, ale Fermi byl samozřejmě solidní fyzik a věděl, že to není argument. Čili, je vlastně překvapující, že cizí civilizace - pakliže existují - tady dosud nejsou.

Úvaha zní asi tak, že pokud je civilizace o něco málo technicky vyspělejší než pozemská, tak jenom tento základní fakt znamená, že není příliš velký problém dát o sobě vědět fyzikálnimi cestami jiným - i méně vyspělým - civilizacím, jako je ta naše, a to na velkou vzdálenost, protože rádiové spojení je energeticky velmi výhodné a umožňuje překonat obrovské vzdálenosti mezihvězdného prostoru s neobyčejně malými energetickými výdaji.

Ne, že by se čekalo, až přiletí talíře, ale to, že se nějak zřetelně astronomicky projeví cizí civilizace, se zdá být velmi pravděpodobné. Fermi se divil, že prostě nic nevidíme. Fermiho paradox je dodnes legitimní záležitost, která je velmi důležitá vůči spekulativním, nesolidním úvahám o cizích civilizacích. Na rozdíl od pozemského života, kde aspoň víme, s kým máme tu čest a přesto - jak jste slyšeli - je velice obtížné zjistit, jak se ten život tady vzal, o mimozemšťanech nevíme vůbec nic. Ve vesmíru jsme asi jako v té pohádce: jdi tam, nevím kam; přines to, nevím co.

Takže to byla prehistorie a teď přijde historie. V září 1959, dva Američané, Coconni a Morrison zveřejnili v prestižní Nature ve Velké Británii článek, který navrhoval radiové spojení jako test toho, zda jsou nějaké cizí civilizace ve vesmíru v tom smyslu, že jim můžeme zkusit naslouchat.

V té době už jsme měli na Zemi dostatečně mohutné radiové teleskopy s citlivými přijímači. Největší přístroj byl právě dokončen ve Velké Británii, a měl průměr paraboly 76 m. U toho byl citlivý přijímač a už se tehdy vědělo - to se vědělo vlastně od konce druhé světové války - že existuje přirozený frekvenční normál v radiovém oboru; je to radiová čára neutrálního vodíku na 1,4 GHz, čili asi 211 mm, a že tato čára - a to byl smysl toho článku - by mohla posloužit jako přirozený normál pro kontakt. Jak máme hledat, ale nevíme co, tak tady by bylo vodítko: víme, na jaké frekvenci bychom mohli komunikovat, protože lze uvažovat tak, že ta cizí civilizace je vyspělejší než naše, takže jistě našla tento frekvenční normál a má také citlivé přijímače (a možná i vysílače) v tomto pásmu. Jestli se rozhodne pro mezihvězdnou komunikaci - ať už nějakou cílenou, nebo naopak vyhledávací - tak nejspíš použije této frekvence, této vlnové délky. Budeme tedy ladit své přijímače na Zemi na tuto frekvenci a pátrat ve vesmíru buď náhodně nebo podle nějakého předem vybraného klíče, čímž zvýšíme naději, že najdeme umělý signál.

Čili tahle práce začala historii hledání cizích civilizací, a skutečně už o rok později pod vedením doktora Drakea ve Spojených státech na observatoři Green Bank v Západní Virginii u radioteleskopu, který měl průměr paraboly 26 m, se takové naslouchání spustilo. Projekt dostal název OZMA a po dobu několila set hodin se hledaly umělé signály. Vybraly se dvě hvězdy, které jsou spektrálně podobné Slunci, protože radioastronomové usoudili, že nejspíš to bude hvězda slunečního typu, která bude mít vhodnou planetu a na ní je život a mohla by být i civilizace. Tak se hledaly umělé signály od Epsilon Eridani a Tau Ceti. Výsledek experimentu byl nulový, nic se nenašlo, žádný umělý signál objeven nebyl. Ono se to dalo čekat; to by byla neuvěřitelná náhoda, kdybychom se hned napoprvé trefili.

Pak přišel rok 1962, který je zajímavý pro mne osobně, protože jsem se tehdy poprvé pokusil sepsat něco o mimozemskýchn civilizacích a nabídl jsem to českému populárně-vědeckému časopisu Říše hvězd. Článek se jmenoval "Hledáme sousední civilizace ve vesmíru". Mám pocit, že to bylo poprvé, co v češtině něco takového mohlo vyjít, ale nevyšlo, protože redakce mi ten článek odmítla otisknout s tím, že je to příliš pesimistické. Takže jsem se namíchl a založil věstník České astronomické společnosti Kosmické rozhledy, v jehož prvním čísle to vyšlo. Téměř určitě jde o nejstarší práce tohoto typu v češtině. Bylo to z toho důvodu, že v té tobě zejména německý astrofyzik Sebastian von Hoerner zveřejnil několik dosti pozoruhodných úvah na téma hledání mimozemské civilizace; právě proto, že on byl radioastronom a tak se tím zabýval z hlediska technologie spojení a vyslovil ve své práci, kterou jsem vlastně chtěl zpolularizovat, princip, který mi připadá dost důležitý pro další úvahy. Říká tomu princip obvyklosti a ten princip tvrdí asi tolik, že jevy, které zdánlivě vypadají jako vzácné a výjimečné, jsou pravděpodobně průměrné a ve vesmíru běžné. Hoerner ukázal, že kdyby naši předkové použili tento princip pro zkoumání vesmíru v době, kdy o hvězdách nic nevěděli, (protože neznali jejich vzdálenosti), tak by jenom z těch starověkých znalostí o vesmíru, které byly samozřejmě velice rudimentární, se dala na základě aplikace principu obvyklosti uhádnout vzdálenost Země od Slunce s nepříliš velkou chybou; rozhodně menší, než je řád, a střední vzdálenosti mezi hvězdami dokonce s chybou, která se od dnešní moderní hodnoty liší jen o několik málo procent! Mohutnost principu obvyklosti je docela veliká, a to byla věc, která mě fascinovala i důvod, proč jsem psal ten článek.

Nezávisle na tom náš známý aerodynamik, profesor Pešek, jenž byl profesorem na ČVUT v Praze a velkým průkopníkem kosmonoutiky u nás, prosadil v Mezinárodní astronautické federaci projekt, kterému se začalo říkat nejprve CETI. Byl takový akronym, který vycházel z názvu hvězdy Tau Ceti, která se zkoumala v projektu OZMA. V anglické terminologii to znamenalo "komunikace s mimozemskou inteligencí". Profesor Pešek byl opravdu významný průkopník, který vlastně legitimizoval toto na první pohled pokleslé téma ve vědeckém světě. To je, myslím, jeho nehynoucí zásluha, i když název se mezitím proměnil a dnes místo CETI se většinou říká SETI, to znamená, že už jsme opatrnější. Komunikaci neprovozujeme; provozujeme hledání - tedy "search" nikoliv "communication".

Pak přišla důležitá zpráva Condonova, to je ten příběh, který shrnoval otevřené otázky kolem fenoménu UFO v atmosféře Země, protože se Američané začali obávat, že by to mohlo ohrozit bezpečnost Spojených států. (Byla to ta doba vypjaté studenoválečné hysterie.) Condon velice rozumně shrnul údaje a ukázal jinými slovy to, co samozřejmě víme, že jevy UFO - ať už si o nich myslíme cokoliv - s mimozemšťany nesouvisí; to je podstatné poselství té zprávy. Nicméně nezávisle na kritice ufologie probíhal tehdejší výzkum možností SETI nebo CETI.

V roce 1971, zásluhou zejména dvou vědců - a jsou to shodou okolností oba astronomové, Carla Sagana ze Spojených států a profesora Josifa Šklovského - významného ruského astrofyzika, který mimo jiné předpověděl existenci vodíkové čáry 211 milimetrů, bylo zorganizováno v Bjurakanu v Arménii, první mezinárodní sympozium na toto téma. Sešli se zde lidé z mnoha oborů, protože téma nimozemských civilizací je typicky interdisciplinární a astronomové v tom hrají vlastně vedlejší roli. Daleko víc problémů se týka biologie, ale také radiotechniky, teorie informace a dokonce lingvistiky, protože například je velký problém, jak poznat, že nějaký signál je umělý a ne přírodní a jak poselství zašifrovat tak, aby bylo univerzálně srozumitelné i těm civilizacím, které neovládají naše jazyky, nebo vůbec náš způsob komunikace.

Takže otázka existence mimozemšťanů je zajímavá i z hlediska filozofického či náboženského. Sagan to byl, který se také zasloužil o to, že v roce 1972 a 1973, když startovaly kosmické sondy Pioneer, které letěly poprvé do vnějších oblastí sluneční soustavy, počínaje Jupiterem (a dnes jsou už za hranicemi planetárního systému), tak aby obě sondy dostaly na své paluby takové malé plakety, kde jsou vyleptány vzkazy, jenž by něly přetrvat velmi dlouho v podmínkách memezihvězdného vakua a chladu, takže by mohly být čitelné po dobu několika miliard roků. Plakety obsahují grafické poselství o pozemské civilizaci, čili to je jakási kosmická lahvová pošta, která dokonce velmi pravděpodobně bude svědectvím o existenci pozemské civilizace i v době, kdy tato civilizace dávno nebude existovat!

V roce 1973 přišel John Bell se zajímavým řešením Fermiho paradoxu, publikovaným v recenzovaném časopise Icarus. Pokud otázka zní: "kde, sakra, jsou?", tak Bell namítá: co když jsme v kosmické zoologické zahradě exponáty, a protože ještě nejsme příliš vyspělí, tak dozorci v té kosmické zahradě s námi příliš nekomunikují; prostě nás jen pozorují, co v klecích děláme. Hypotéza vysvětluje, proč se civilizace neprojevují, nebo proč my o nich nevíme. Důvod, proč nechtějí navázat kontakt, může být různý - jeden z nejpěknějších je, že se dívají na naše televizní pořady, a že se jim zdají příliš slabomyslné.

V roce 1974 jsme se my lidé nicméně pokusili o kontakt aktivní, a dosud vlastně asi rekordní. V té době anténa v Arecibu, (speciální pevná parabola na ploše o průměru asi 305 m) byla použita jako radiolokátor a s její pomocí byl vyslán usměrněný signál; vlastě je to radarové vysílání - směrem ke kulové hvězdokupě v souhvězdí Herkula. Hvězdokupa je dokonce vidět očima, jmenuje se M 13 a je od nás vzdálena asi dvacetpět tisíc světelných roků. To poselství bylo přirozeně kódováno, takže obsahuje velmi rozsáhlé informace o pozemské civilizaci a bylo vysláno tím směrem s vyhlídkou, že když to dobře dopadne, tak že za dvacetšest tisíc roků bude tam, a když to tam ty civilizace hned rozluští (smysl je ten: ta kulová hvězdokupa obsahuje milion hvězd, čili ten svazek zasáhne všech těch milion hvězd, a tudíž je slušná naděje, že aspoň kolem některé té hvězdy je planeta se životem, s civilizací), takže když to hned rozluští a pošlou nám odpověď, tak za padesát tisíc roků ji tady máme jako na koni!

Tady jsou technické parametry: použili frekvenci 2,4 GHz a ten vyzářený výkon byl fantastický, 3 terawatty - to je velmi slušné.

V roce 1976 přistály na Marsu moduly kosmických sond Viking, které mimo jiné měly na své palubě takovou jakousi biochemickou laboratoř, jež lopatkou nasbírala vzorky marťanské horniny a sledovala je přímo v takové komůrce s tím, že se hledaly nějaké reakce, které by mohly být dokladem stop primitivního života na Marsu. Výsledky byly takové, že sice některé jevy nebyly úplně jednoznačně vysvětleny, ale vesměs se ukázalo, že lze experimenty pochopit čistě na základě anorganických pochodů, čili že tam neprobíhaly nějaké reakce, které by byly dokladem, že skutečně na Marsu je třeba jenom mikroorganický život - aspoň samozřejmě na tom místě kde se hrabalo. Můžete namítnout, že o deset metrů vedle by ty mikroorganismy byly; to samozřejmě nikdo nemůže vyloučit.

Potom přišel rok 1977, kdy Mezinárodní astronautická federace měla své zasedání zde v Praze; přijel sem profesor Šklovskij a překvapil účastníky referátem, který se zabýval otázkou existence mimozemšťanů neobyčejně skepticky a téměř se přiklonil k názoru, že jsme ve vesmíru civilizací jedinou!

Jeho důvody jsou rozmanité, chtěl jsem jenom připomenout historický fakt, že ke sklonku života Šklovskij z původně relativně optimistického pohledu o mnohosti světů obydlených přesto usoudil, že to, co se stalo tady na Zemi - ten doslova zázrak života - je zázrakem v celém vesmíru.

V roce 1979 startovaly ze Země k Jupiteru a k dalším vnějším planetám sluneční soustavy další dvě kosmické sondy pokročilejšího typu - Voyagery. Ty na své palubě nesou také poselství mimozemšťanům, které je komplikovanější, než to na Pioneerech. Nesou obrazové desky, (videodesky), které obsahují obrazové poselství - jak statické obrázky, fotografie - tak dynamické; prostě filmy. Obsahují také poselství zvukové. Informací je tam spousta; vyšla o tom celá kniha, co všechno je na té desce. Filozofie pokusu je zase stejná; to znamená, že i když jednou se sondami ztratíme spojení (zatím ještě radiové spojení s Voyagerem existuje; ztratíme ho až někdy v první čtvrtině nebo třetině příštího století), tak setrvačností sondy poletí kosmickým prostorem, za nekolik set tisíc let už budou mimo sféru přitažlivosti Slunce, (budou patřit do interstelárního světa) a v tomto světě mohou plout miliardy let patrně bez srážky, protože mezihvězdný prostor je neobyčejně pustý. Jednou může nějaká mimozemská civilizace vylovit "lahvovou poštu" v době, kdy už třeba po pozemské civilizaci nebude tady na Zemi ani stopy. Takže to je těch několik pokusů, které lidé zatím provedli a které nemohou mít přirozeně v této chvíli žádnou odezvu, ale které se možná jednou zúročí.

Radioteleskop o průměru 65m australské
Národní radioastronomické observatoře v Parkesu, N.S.W.
Foto: Proceedings of the I.R.E. Australia
 O tom, že tato disciplína, o které dneska hovoříme,  nabyla jakési zralosti, svědčí i rozhodnutí velmi  konzervativní, ale také velmi prestižní Mezinárodní  astronomické unie, což je vrcholná světová organizace  profesionálních astronomů, která v roce 1982 mezi  svými vědeckými komisemi, kterých už v té době bylo  přes 45, zřídila další komisi, která má název  Bioastronomie, jež podněcuje a organizuje výzkum v  tomto oboru. Když nám třeba někdy vyčítají lidé z  takové té pokleslé sféry, že věda něco ignoruje a že  civilizace, které tu určitě jsou, prostě zanedbává, není to  vůbec pravda; je to dneska legitimní vědecký problém,  o kterém se publikuje velké množství prací v  recenzovaných časopisech a každá věc, která trochustojí za zmínku, se skutečně zkoumá ze všech stran, zda by to nějaká známka cizích civilizací mohla být. Takže tato komise registruje do této chvíle asi tři tisíce prací, které od roku 1959, od průkopnické práce Cocconiho a Morrisona, byly na toto téma publikovány v recenzovaných vědeckých časopisech.

V poslední době úsili o naslouchání dostalo nový podnět tím, že jsou daleko lepší technické možnosti, než byly na počátku šedesátých let. Ne snad ani v tom, že by se nějak zvětšily rozměry radioteleskopů - ty jsou zhruba stejné - Arecibo je stále největším přístrojem na světě. To, co se zlepšilo, jsou příjímače a také metody zpracování signálu, které přešly ze záznamu na registračním papíře na moderní metody sběru dat velkými počítači, takže to, co kdysi v projektu OZMA zabralo stovky hodin na jedné frekvenci, je možné dneska udělat za velmi krátkou dobu: prohlédnout daleko více hvězd nebo daleko více úseků oblohy a v daleko větším počtu frekvenčních oblastí. Zejména se soudí, že velmi pravděpodobně bude mít umělý signál nápadně malou frekvenční šířku; tím se ušetří spousta energie, a přitom dostanete svazek velmi daleko do kosmického prostoru, stále ještě odlišitelný od šumu. Tím, že zúžíte pásmo, si zlepšíte poměr signálu k šumu - to znáte ze starých přijímačů, kde také zúžením pásma jste vylovili Svobodnou Evropu z šumu rušičky. Tak to se dělá dnes běžně v aparaturách, které jsou instalovány na velkých radioteleskopech.

Od roku 1990 běží ve Spojených státech na Harvardově univerzitě projekt META, zásluhou profesora Horowitze, který také byl v Praze a přednášel o tom tady na ČVUT. Je to anténa 26 m v průměru, u níž se používá dvou naslouchacích frekvencí: 1,4 GHz - to je ta vodíková, a její dvojnásobek 2,9 GHz. Počet souběžně příjímaných kanálů je osm milionů; když si vzpomenete, že OZMA příjímala v jednom kanálu, tak to je nepochybný pokrok. Zatím zamozřejmě žádný umělý signál nebyl odhalen.

V roce 1992 přišla NASA s velice ambiciozním projektem, který měl připomenout pětisté výročí objevení Ameriky Kolumbem. Měla to být taková Kolumbovská výprava na radiových vlnách do vesmíru. NASA dostala peníze od amerického kongresu - zase zásluhou velmi výřečného Sagana - který prostě ty kongresmany doslova ukecal, takže to vypadalo nadějně, že asi deset roků poběží projekt, který měl stát zhruba sto milionů dolarů a který měl znamenat velmi kvalitní naslouchání a analýzu těch signálů. Jenomže pak se trochu zvrtla situace, jak to v Americe bývá, že vždycky rozpočty jsou zaručeny jen na ten nejbližší rok a pak se o ně musí žádat znovu. Takže po roce se Kongres rozhodl (to už ty oslavy odezněly), že toho nechají a tudíž se jenom nakoupily přístroje - to je takové americké vědecké hospodářství - a nechali toho.

Od té doby se vše dělá soukromě na základě darů mecenášů; mezi mecenáše patří také americký filmový režisér Spielberg, který - jak víte - svého času natočil slavný filmový bestseller "Blízká setkání třetího druhu" - tak ten věnoval na projekt naslouchání sto tisíc dolarů. Je vlastně komické, že když si vezmete, jaký výtěžek, co lidé zaplatili za vstupenky a televizní společnosti za filmová práva k tomuto filmu což je vymyšlená pohádka, tak ta částka je stokrát vyšší, než kolik se ve stejné době dalo na naslouchání nebo na výzkum cizích civilizací! Tak se lidstvo chová a to je možná další důvod, proč nás nechtějí mimozemšťané navštívit.

Teď projekt přežívá za podpory soukromých mecenášů a v Arecibu běží další projekt SERENDIP, který je velice šikovný, neboť při normálním vědeckém provozu radioteleskopu, na zádech toho hlavního vědeckého projektu, se naslouchá cizím signálům, pokud právě nějaké přicházejí ve směru, kde radioteleskop zrovna pracuje. Přijímač je velice kvalitní; pracuje na frekvenci 430 MHz a začínal se čtyřmi miliony kanály.

V loňském roce byl počet kanálů rozšířen na 174 milionů, tak si jistě umíte představit, co to je za objem dat, který takhle přichází a který se zpracovává. Výsledky jsou pořád negativní; je to velmi nudné zkoumání, když máte tolik dat a nic z toho. V loňském roce ovšem došlo k průlomu úplně na jiné frontě, kde to nikdo nečekal, neboť se podařilo poprvé rozlišit exoplanetu; tím myslím planetu u cizího slunce, u cizí hvězdy. Zatím jsme planety poznávali pouze ve sluneční soustavě, a o těch cizích planetách jsme si pouze mysleli, že jsou, ale přímé důkazy o tom nebyly. Nový důkaz je vlastně také trochu nepřímý, ale velice kvalitní. V podstatě jde o to, že když pozorujete hvězdu, tak v jejím spektru je spousta absorpčních spektrálních čar, a zejména hvězdy typu Slunce mají těch čar tisíce. To znamená, že můžete stanovit, z Dopplerova principu, zda se hvězda od nás vzdaluje nebo k nám přibližuje, protože čáry jsou soustavně posunuty k červenému nebo modrému konci spektra. Pohyb lze určit přímo v kilometrech za sekundu. Metoda je dokonce nezávislá na tom, jak je hvězda od nás daleko, neboť vždy dostanete lineární rychlost v kilometrech za sekundu. Metoda v klasickém provedení, s klasickým spektrografem a se srovnávacími čarami, které se běžně používaly, dosahovala rozlišení u těchhle pozdních hvězd, které mají hodně čar, řekněme tak v přesnosti kilometr za sekundu, čili tohle byla chyba, s níž se dalo počítat.

Pokrok, který nastal nyní, spočívá v tom, že se podařilo zvýšit přesnost měření asi na deset metrů za sekundu! S touto přesností můžete měřit, jak se hvězdy vůči vám pohybují v radiálním směru, ve směru zorného paprsku, aniž byste věděli, jak jsou od vás daleko. Dva Švýcaři kteří takový kvalitní spektrograf postavili na observatoři Haute Provence v jižní Francii, oznámili v říjnu 1995, že se jim u hvězdy poměrně jasné, která je vidět očima (je to hvězda 51 souhvězdí Pegasa, která má přibližně stejné stáří a hmotnost jako Slunce) podařilo prokázat periodické kolísání radiální rychlosti.

Rychlost vůči nám se periodicky mění, a systematické sinusovité kolísání poloh čar bylo objeveno přesným spektrografem. Odpovídá gravitačnímu vlivu průvodce , který není hvězdou, jako tomu bývá běžně u dvojhvězd. Když se spočítá (na to jsou vypracovány metody od konce minulého století) vzdálenost a hmotnost toho průvodce, vyjde, že průvodce je zhruba srovnatelný s hmotou Jupitera (něco mezi půlkou a dvojnásobkem hmoty Jupitera), ale co je nejvíce překvapující, že toto neviditelné druhé těleso, které se projeví posuvy ve spektru mateřské hvězdy, obíhá velice blízko mateřské hvězdy - ve vzdálenosti asi sedm milionů kilometrů!

Když si představíte ve sluneční soustavě, že máte Slunce, které má poloměr skoro sedmset tisíc kilometrů, tak jenom desetkrát dál, než je poloměr Slunce, obíhá planeta tak hmotná, jako Jupiter! Ve sluneční soustavě by to byla přirozeně nejhmotnější planeta, takže to je něco, co jsme nečekali.

Prostě člověk by byl čekal, že to bude jako tady, že velké planety budou daleko od mateřské hvězdy a u mateřské hvězdy budou malé planety, ale hned ten první případ ukázal, že jako vždy naše fantazie pokulhává. To byl též důvod, proč to ti Švýcaři objevili dříve, než lidé, kteří se zabývali touto metodou a hledáním exoplanet možná už deset nebo dvanáct let. Metoda se vyvíjela postupně a už tehdy zde byly takové technické možnosti. Původci však na to nepřišli právě proto, že nikoho nenapadlo, hledat změny s takhle krátkými oběžnými dobami. Když je planeta blízko, oběhne kolem své mateřské hvězdy za nekolik málo dnů. Všichni se předtím domnívali, že to budou spíše roky, a že postačí spektra dělat s velkým odstupem v čase, a ne, že je musíte sekat každou noc, abyste dostali čtyřdenní periodu.

Takže to byl opravdu průlom a od té doby známe asi tucet takových případů s nejrůznějšími hodnotami. Je zřejmé, že je prostě mnoho exoplanet, které jsou hmotností srovnatelné s Jupiterem a jsou vesměs velice blízko mateřských hvězd. To je pro nás vlastně velmi šokující a ukazuje, že vesmír je ještě daleko pestřejší, než si ti největší fantastové dokázali představit.

Pak v letošním roce byl uskutečněn projekt PHOENIX, který je amatérský - tedy v tom smyslu, že je podporován soukromými nadacemi. Na jižní polokouli v Parkesu, v Austrálii, hledali u 200 slunečních hvězd do vzdálenosti 150 světelných roků signály na radiových vlnách, ale bezvýsledně.

Letos v srpnu oznámili Američané, spolupracující s NASA, pod vedením doktora Davida McKeye, že v meteoritu, který údajně spadl z Marsu, a byl nalezen v Antarktidě, našli nepřímé stopy primitivního života na Marsu. Já jsem skeptický; prostě je tam několik slabých míst. Ty stopy života jsou velmi problematické a každý jednotlivý efekt, který tam byl nalezen, se dá vysvětlit také anorganicky, takže není vůbec jisté, že by důkazy měly svědčit o možnosti, že jde o život primitivní z doby před tři a půl miliardami roků. O současném životě na Marsu to nevypvídá nic.

Ale je tam ještě další problém: i kdyby se nakrásně ukázalo, že Američané, mají pravdu, tak pořád není jisté, zda to nebylo ještě komplikovanější, než si autoři představují. Je totiž analogicky možné, že velký meteorit spadne na Zemi, ze Země vyrazí pozemní horninu únikovou rychlostí, ta se dostane do meziplanetárního prostoru, doputuje na Mars a tam ten Mars oplodní. Čili to mohl být pozemský život, který se sem zase vrátil? Ale to už jsou velké spekulace; myslím, že ani není potřeba tak daleko jít.

Letos o prázdninách Mezinárodní astronomická unie pořádala kolokvium, které mělo pořadové číslo 161, a bylo věnováno otázkám původu života a hledání života ve vesmíru. Tam byla řada zajímavých prací, ale v každém případě to, na co všichni čekáme - to znamená sdělení, že už konečně jsou stopy mimozemšťanů jasně prokázany, prostě nic takového není.

Pro ty z vás, kdo se o tu otázku zajímáte hlouběji, tak bych chtěl inzerovat, že zcela nedávno slovenské nakladatelství Archa, které se už několikrát zasloužilo o velmi pěkné překlady ze světové přírodovědecké literatury, publikovalo novou práci Paula Daviese (což je britský astrofyzik, který pracuje v Astrálii) a jeho knížka je velmi vhodná pro dnešní téma, protože se jmenuje "Jsme sami?". Vyšla souběžně slovensky i česky a velice brzy po anglickém originálu, takže zpoždění činí necelý rok. Myslím si, že knížka rozhodně stojí za přečtení, jistě bude většinu zajímat, že tam nejsou jenom fakta přírodovědecká, ale jsou tam úvahy o tom, co by se stalo, kdybychom skutečně kontakt navázali, jaký by to mělo důsledek pro pozemskou civilizaci, a tak úvahy, zasahují hodně daleko do filozofie i do teologie.

K historii života na Zemi bych jenom připomenul, že na první pohled se zdá, že z mnohosti hvězd a planet - to kdysi říkal už Griordano Bruno - vyplývá velká pravděpodobnost, že život ve vesmíru je. Když to otočíme, musíme se tázat, jak život vznikl, přesně řečeno kolikrát vlasně vznikl, protože to je to, co mě fascinuje: jak to, že vznikl jenom jednou? Proč tady není sedmnáct různých životů? Nebo stopadesátčtyři, když ty podmínky tady byly evidentně příznivé po dlouhou dobu? Tohle jsou věci, které trochu zpochybňují aritmetiku, která říká, že když máte pětkrát více planet, tak máte pětkrát více životů. Spekulace mají tu nevýhodu, že se těžko mohou chytit nějakého faktu, ale musíme tak uvažovat zejména proto, že to má zajímavý důsledek pro evoluční teorie, a pro teorie, které říkají, že život na Zemi vznikl náhodnou fluktuací, která se nemusela opakovat, jak jste tady slyšeli ten nápad profesora Monoda. Pak je ovšem velice těžké, jestliže přejdeme na tento princip, uvažovat o mnohosti civilizací ve vesmíru, protože pak rozdíl mezi Zemí a vesmírem není ani příkrý, například v časovém intervalu je to pouze faktor 1:3. Zeměkoule je stará 4,5 miliardy roků a vesmír je starý bratru třikrát tak dlouho, čili ani ne o řád. Jinými slovy, jestliže přistoupíme na myšlenku panspermie, tak nemáme mnoho času navíc, jak se zdálo dříve, dokud si člověk myslel, že vesmír je nekonečný v čase. Tehdy samozřejmě byla spousta času, a pak se na Zemi život z vesmíru prostě uchytil.

Jestliže je času jenom třikrát více, tak doměnka, že život sem byl zavlečen z vesmíru - ať už civilizacemi, nebo náhodně - není příliš dobrým řešením, protože nezískáváte nějakou výraznou výhodu proti možnosti, že život vznikl přímo na Zemi, procesem, o němž pořád mnoho nevíme.

Jestliže přijmeme evoluční hypotézu, že život je náhodná fluktuace zde na Zemi, tak tím vlastně souběžně říkáme, že civilizace ve vesmíru asi nejsou, anebo že jejich prostorová hustota je tak malá, že pravděpodobnost kontaktu s nějakou bližší se výrazně zmenšuje.

Optimistické úvahy, jak jsem tady citoval toho von Hoernera, z doby před více než třiceti lety, říkaly, že když to dobře půjde, tak že průměrná vzdálenost mezi civilizacemi aspoň na té technologické úrovni jako je naše, je řádově tisíc světelných roků. To je tedy optimistický odhad. Jestliže přijmeme spíše pesimistické úvahy, vyplývající ze záležitostí v podstatě biologických, tak vám vychází jedna inteligentní technická civilizace na rozměry viditelné části vesmíru! V tu chvíli už téměř není o čem hovořit, protože za dobu, co existuje vesmír, můžeme nanejvýš komunikovat s celou viditelnou částí, čili nemáme komunikovat s kým, protože ostatní civilizace jsou za horizontem - tam, kde zatím ani světlo není schopné překonat tak obrovskou vzdálenost během dějin vesmíru.

Je to taková jedovatost, ale zdá se, že pravdu má doktor Estling, který poznamenal, když poslouchá debaty biologů, o tom, jak je to s vývojem života na Zemi, že vlastně tady žádný pokrok není, že to je všechno prostě náhodná hra: "pouze pokročilá forma života může popírat, že život v průběhu posledních tří miliard let pokročil".

Pokud jde o stáří Země, to je dnes docela přesně určeno; dokonce tak přesně, že se tomu může člověk sám divit. Jsou to zcela konzistentní údaje, které platí pro celou sluneční soustavu. Sluneční soustava je stejně stará jako Země; všechno to vzniklo fakticky úplně najednou. Doklady o životě na Zemi jsou nejpozději z období mínus třiapůl miliardy let, možná starší, ale je velmi problematické najít tak starou horninu. Čili zdá se, že velmi brzo po tom, co Země vznikla, už tady ten jednobuněčný život byl.

Je zajímavé se všimnout, jak velice dlouhé je období k vícebuněčnému životu, protože první stopy vícebuněčných organismů jsou teprve minus osmset milionů roků a teprve před šestisty miliony lety se život se odvážil na souš, čili původní život byl rozhodně pod povrchem Země, nebo pod povrchem oceánů z toho důvodu, že se musel chránit před ultrafialovým zářením Slunce. Ultrafialové záření je pohlcováno ozonem. Ozon můžete mít, jestliže máte v atmosféře kyslík a před těmi osmisty miliony lety ještě v atmosféře Země žádný kyslík nebyl. Teprve modrozelené řasy, začaly produkovat kyslík a tím se vlastně do atmosféry dostal kyslík a posléze ozon. Tím se vytvořila potřebná ochranná vrstva, která umožnila dalším organismům, aby se na souš odvážili.

Tady máme takovou zajímavou statistiku - jenom kvalitativní - čeho je na světě nejvíc podle druhů. Nejvíc na světě je hmyzu, zelených rostlin a korýšů. Pak následují plži, houby, prvoci a řasy. Vidíte sami, že život je dost jednoduchý. To co považujeme za vyšší formy života, jako jsou obojživelníci a savci, to je úplně vzácné - těch je dohromady méně, než čtyři tisíce druhů. My vlastně nevíme, kolik druhů je na Zemi; ty odhady se pohybují od deseti do třiceti milionů druhů. Pak je zajímavé to, jak druhy nebo ty celé rostlinné i živočišné skupiny na sebe navazují. Takže například před dvěstědeseti miliony lety se objevili populární veleještěři, kteří byli mimořádně dobře přizpůsobeni podmínkám na Zemi, protože vyhynuli teprve před šedesátipěti miliony lety. To je velmi úctyhodné období a myslím, že lidstvo bude mít co dělat, aby se veleještěrům vyrovnalo, protože zatím to tak nevypadá.

Před osmdesáti miliony lety máme doklady o prvních ptácích, kteří se odvětvili od veleještěrů a před sedmdesáti miliony lety přišli savci, před čtyřmi a půl miliony lety hominidé, před sto tisíci lety Homo Sapiens Sapiens. To je poddruh, ke kterému patří moderní lidstvo. Před čtyřiceti tisíci lety patrně někde v Africe žil molekulární genetický Adam a Eva, takže veškeré lidstvo má jeden prakořen. To je dosti překvapující a znovu to ukazuje na vzácnost užitečných mutací; prostě to, že se vytvořila jedna buňka, vypadá opravdu jako čím dál větší biochemický zázrak, než se zdálo dříve.

V současné době se zdá, že kolem roku 2000 bude na Zemi asi sedm miliard lidských jedinců a tempo přírůstku je v tuto chvíli asi sto milionů jedinců za rok. To je poměrně hodně; zatím to nevypadá na to, že by se brzy naplnily katastrofické scénáře, že lidstvo na Zemi vyhyne. Naopak, tempo přibývání je veliké, ač je jasné, že to do budoucna pokračovat nemůže a že to povede k degradaci životního prostředí, když se s tím něco neudělá.

Poměrně zajímavou úvahu měl astrofyzik J. R. Gott, který vyšel ze stelárně - statistických úvah, jak se posuzují populace hvězd ve vesmíru a aplikoval to na druhy na Zemi. Z toho mu vyšlo, že průměrná životnost jednoho druhu na Zemi je asi milion roků. Čili znovu říkám, že ti veleještěři byli mimořádně úspěšní. Budoucnost lidstva se dá statisticky odhadnout těmito metodami na něco mezi třinácti lety a deseti miliony lety. Jak vidíte, není to příliš určité, ale přece jenom jakýsi odhad už to je.

Ještě jedna poznámka, která by měla zchladit nadšení těch, kteří si myslí, že mimozemšťané běžně v korábech křižují kosmickým prostorem. Ani mimozemšťané nemohou obejít fyzikální zákony. Chcete-li stokilogramového astronouta, to znamená v podstatě jenom toho jedince plus lehký skafandr, urychlit na rychlost sedm desetin rychlosti světla, - což je ještě pořád docela pomalé - tak na to potřebujete energii asi deset na devatenáctou joulů; to je energie, kterou získáte tím, že necháte vybuchnout všechny atomové pumy, které jsou v arzenálu velmocí najednou! Takže jestli to někdo dělá, tak opravdu má hodně atomových pum navíc.

Proto se uvažuje o cestování v kosmickém prostoru, takzvané teleportaci, kdy neposíláte toho astronouta, ale pouze informace o jeho mozku, o stavu jeho mysli. To je velice efektivní, to doporučuji, protože jestliže odhadujeme, že lidská mysl se dá charakterizovat asi jako sto terabitů informace, tak na přenesení této informace radiem nám postačí energie jenom dvanác nanojoulů. To je opravdu velká úspora proti těm deseti na devatenáctou a při dnešních cenách elektrické energie dostanete mysl člověka do vzdálenosti sto světelných roků za pouhých pět tisíc dolarů. Trošku jsou problémy s přečtením obsahu mysli; to zatím technicky nedokážeme zvládnout.

Hovořilo se o Titanu, že je tam docela zajímavá organická chemie. Titan je jeden z měsíců Saturnových, jeden z mála měsíců sluneční soustavy, který má atmosféru, dále též o Marsu a historii klimatu na Marsu, protože to souvisí s objevem potenciálního života v meteoritu ALH 84001.

Uvažuje se o projektu amatérského naslouchání cizím civilizacím pomocí amatérských radioteleskopů, kterých by bylo zapojeno několik tisíc, tj, že by si amatéři rozebrali oblohu, každý by zkoumal svůj úsek, a tak by se mohlo po dlouhou dobu relativně levně získat mnoho údajů, které by jednou mohly být dobré pro objev mimozemšťanů.

Taková perspektivní cesta, jak naslouchat cizím civilizacím, je ovšem opustit Zemi, protože ta úroveň civilizačního rušení stále více komplikuje situaci v naslouchání, protože se zhoršuje poměr signálu k šumu. Takže ideální by bylo dopravit radioteleskop na Měsíc, na odvrácenou stranu a naslouchat umělým signálům z odvrácené strany Měsíce.

Prostě projektů je jistě mnoho; obecně to sleduje tendenci, která je docela jasná: Pravděpodobnost, že budeme mít úspěch je velice blízká nule, ale bude přesně rovná nule, jestliže nebudeme dělat nic.