Jak se razí tunel.
Podívejme se na obrázek, kde jsou znázorněny tři způsoby ražení tunelů, a zkusme říci, který z nich běží vodorovně?
Není to ani horní, ani dolní, ale prostřední tunel; ten totiž jde po oblouku, který ve všech svých bodech svírá pravý úhel se svislým směrem (čili s příslušnými zemskými poloměry). To je tedy tunel skutečně vodorovný, protože jeho zakřivení plně odpovídá zakřivení zemského povrchu.
Dlouhé tunely se obvykle razí tak, jak je to znázorněno na obrázku nahoře, totiž po tečnách vedených k zemskému povrchu v krajních bodech tunelu. Takový tunel nejdříve trochu stoupá a pak klesá. Má tu výhodu, že voda se v něm nehromadí, ale sama stéká ke krajním bodům.
Kdyby byl dlouhý tunel proražen přesně vodorovně, měl by tvar kruhového oblouku a voda by z něho nevytékala, protože v každém jeho bodě by byla v rovnováze. Je-li takový tunel delší než 15 km (například Simplonský tunel v Alpách na trati Lausane - Milano měří 19,821 km), není z jednoho konce vidět na druhý; zrakový paprsek totiž dopadá na strop, protože střed takového tunelu je více než 4 metry (!) nad jeho koncovými body.
Schematický obrázek Simplonského tunelu. Je zde přímkové
znázornění tunelu úmyslem nebo neznalostí?
(převzato z http://home.t-online.de/home/aristo/ch10.htm)
A konečně, kdybychom prorazili tunel po přímce spojující oba krajní body, bude se z obou stran mírně sklánět ke středu dolů. Voda tedy nejenže z něho nebude vytékat, ale nahromadí se ve střední, tj. nejnižší části. Zato by v takovém tunelu bylo vidět z jednoho konce na druhý.
Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že všechny vodorovné čáry jsou křivky: “rovné” vodorovné čáry nemohou existovat. Naopak svislice mohou být jen přímky.
