Ohyb zvuku

Představme si, že jsme v místnosti v prvním poschodí a s někým si povídáme. Je otevřené okno a pod ním je náš přítel. Slyší nás? Pokud budeme mluvit přiměřeně nahlas, tak ano. Avšak podstatně hůře, než kdyby stál přímo naproti oknu. Zvukové vlny, které vycházejí z okna, jakoby se “rozlévaly” na všechny strany, ale jaksi “neochotně”. Z toho tedy plyne, že zvukové vlny se nejlépe šíří v přímém směru, i když se “odklánějí” i na strany. Ohyb zvukových vln na překážce se dá velmi těžko zobrazit. Mnohem jednodušší je dokázat, jak se chovají povrchové vlny na vodě. Přitom, pokud jde o pravidla ohybu na překážkách, jsou stejná.

Přitom se ukazuje, že pokud je vlnová délka zvukových vln podstatně větší než rozměry předmětů na které dopadají, vlna se ohýbá a téměř zaplní prostor za překážkou (na obr. vlevo). V opačném případě se vlna šíří v paprscích, vzniká zvukový stín, kam zvuk téměř nepřichází (pravá část obr.).