1) Znamenaly, zvláště s ohledem na předpokládaný vývoj v budoucnosti, stále se zpřísňující podmínky snadného zakládání a provozu průmyslových podniků i výstavby sídlišť.

2) Tyto ohrožené sféry se vyznačují nemalými finančními zisky, zatímco ochrana přírody je odkázána na milodary.

3) Nemilou okolností je však především to, že u nás se nikdo systematicky nezabýval teorií tohoto nepříliš atraktivního oboru.

Proto řada, byť zanícených dobrovolných pracovníků v tomto oboru neměla k dispozici žádnou kloudnou koncepci, jak to říká úsloví Slavomila Hejného

4) Když se do toho vložila politika, rozmanitost protiakcí se zpestřila podle zkušenosti, že když se dobrý nápad nebo atraktivní činnost, třeba kopaná nebo třeba skauti, vzniklí z “indiánských hochů” E. T. Setona, zastřeší institucí, spolkem, vznikne mrtvě porozené dítě. Je to především administrativa, pevná organizační pravidla, platná od Třebýcinky až do matičky Prahy a to tím horší a od věci, čím výše sídlí “ústřední výbor”. A tak se výroba nádobek z březové kůry, nebo indiánského luku podle “Rolfa Zálesáka” změní na schůzování v různě vybavených klubovnách místo lesa, včetně počítačové evidence členů, se všemi daty včetně rodného čísla, kdesi v pražském centru. Zoufalství těch, kteří hledali přírodní romantiku, se změní v úvahy o něčem na způsob anarchismu. Tak také vznikají spontánní party kluků končící drogami a kriminalitou. A z malebného sportu kopaná se podobnou cestou stal hanebný obchod s miliony za špičkové hráče.

5) Z ochrany mizících druhů se stala ochrana biotopů a konečně po ní to pravé - ochrana přirozených procesů v přírodních ekosystémech. Ty totiž z neznalosti a ignorování člověk při svojí činnosti porušuje. A z toho se nakonec vynořil logický závěr:

U nás však všechna ŽP zahrnují jen problémy obytného prostředí člověka (čističky odpadních vod, energetiku, dopravní “ekologii”, odpadové hospodářství) zatímco v jiných státech bouří proti týrání zvířat, jak domácích tak ve velkochovech, proti odporným způsobům vraždění kožešinových zvířat k ozdobě vznešených ladies, hromadnému lovu ohrožených mořských kožešinových druhů, tedy ochraně skutečné přírody. Nikdo z nás nemá nejmenšího tušení, jak složité jsou souvislosti mezi člověkem, květinami, hmyzem, ptactvem, rybami, mikroorganismy, tvořícími společný planetární ekosystém, a na čem všem je přitom závislé i přežití člověka. Proto znát všechny tyto souvislosti znamená vědět, co a proč máme chránit a to je teorie ochrany přírody.

Kuriózní situace se mi přihodila, když jsem v jedné organizaci, která má ekologii takřka ve znaku, ale zabývá se výhradně ochranou obytného prostředí, chtěl založit sekci pro ochranu přírodního prostředí. Členové presidia kroutili hlavou, k čemu by to bylo dobré, když u nás přírodní prostředí takřka neexistuje. Vzpomněl jsem si na moudrého a tolerantního císaře Josefa II., o němž náš historik J.Pekař *) píše: “Kdyby byl Josef mohl jednati svobodně, byl již v době, kdy byl spoluvládcem svojí matky (Marie Terezie) v jejích královstvích a zemích, vyhlásil náboženskou svobodu. “Mojí zásadou je”, (psal již v roce l777), “úplná svoboda vyznání, potom bude jen jedno jediné náboženství, jež záleží v tom, aby všichni byli vychováváni k prospěchu státního celku. Je-li opatřena služba státu, zákon přírody a společnosti, dostává-li se Nejvyšší bytosti úcty a modliteb, není důvodu, abyste se Vy, dočasní vládcové, míchali do jiných věcí”. Tedy už před 220 lety staví tento osvícený panovník na první místo zákony přírody, pak teprve zákony lidské společnosti, jež platí jen v obytném prostředí člověka. Srnec, liška, krahulík mají zákony jiné. A jak pokorně se ve srovnání s člověkem chovají! Objeví-li se v lidském obydlí myš, pavouk nebo mravenci, je první starostí člověka je vyvraždit. Objeví-li se člověk v přírodě, tedy v domově obyvatel přírody, jeho vlastníci se jen tiše vzdálí a nechají si líbit i to, když člověk z jejich domova udělá holou paseku. Jen proto byl asi tak brzy a rychle vyvražděn medvěd, jediný schopný protivník člověka a ochránce slabších a tak byla přírodní rovnováha hrubě porušena.

A těm, kteří si tak bezohledně z přírody dělají objekt zisku a pyšní se tím, že si s přírodou konečně poradili, příroda energicky odpověděla. Náhle a nečekaně do našich zemí vtrhly záplavy takového druhu, jemuž se říká hrozivým jménem “kataklysma”. Ale, jak to v přírodě platí, přírodní výběr působí jen ke zvyšování vitality druhů a společenstev, tedy “dobré neodměňuje a zlé netresce”, alespoň ne hned. Jak děsivé povodňové škody na obydlích drobných a nevinných občanů, tak i “povodňová daň” znásobí jejich neštěstí.

Ti nejvyšší, kteří nařídili, přes naše varování, kácení lesů uhynulých po dlouhodobém suchu dokonaném lýkožroutem, počínaje Krušnohořím, přes Jizerské hory, Krkonoše, Jeseníky až po Beskydy, zůstali mimo veškeré podezření. Vždyť se na vysokých školách přece museli dozvědět o tom, jak lesní půda nasaje a utlumí sebevětší deštovou pohromu a koruny stromů vydávají postupně zachycenou vodu k zemi ještě pár hodin. Ale holé pláně po vykácených lesích nebránily vodnímu přívalu a vzniklá, dosud nezažitá potopa zůstala nepotrestaná. Za podobný postup kácením hynoucích stromů naholo se na území Národního parku Šumava postavil dokonce i ministr. V takových případech je ochrana přírody proti nevědomosti povolaných trpkým oříškem, neboť staví ochránce přírody bez jeho viny proti vládě.

A když pak příroda po dlouhém váhání energicky ukáže, že je tady pánem ona (vulkanické jevy, zalednění, zemětřesení, záplavy, vichřice se smrští), pak zase není vinen ten, kdo některým z těchto katastrof otevřel dveře dokořán.

Všechny tyto příklady ukazují, jak přísný a neúprosný pořádek v přírodě panuje. Pečlivě propracovaný. Planeta na něj měla tři a půl miliardy let čas. Jak přibývaly druhy rostlin a živočichů, začala se tvořit jejich společenstva a každý zaujal určité místo svou činností ke které byl přizpůsoben a kterou se živil. A dnes již víme, že toto neobyčejně složité tajemství se začíná vyjasňovat, když se začneme zajímat o to, jakou úlohu hraje daný druh v ekosystému, jehož je členem. Je to trochu něco jiného, než u člověka, který se může v práci poflakovat a druzí dělají za něj zrovna tak, jako u vysokého státního činitele, který nemá potřebné ponětí o tom, co a jak má řídit a organizovat. V přírodě kdykoliv dešťovka, slon či velryba, neplní z jakýchkoliv důvodů svou roli v ekosystému je odsouzen k smrti, kterou zajišťují tak zvaní paraziti (ve skutečnosti jde o zdravotní policii), regulátoři rovnováhy v přírodě, nebo i počasí a jiné fyzikální faktory prostředí. Skutečnými parazity jsou logicky jedinci, kteří při živoření odebírají energii z ekosystému, ale sami mu ničím nepřispívají.

Nelze dost dobře pochopit, do jakých až molekulárních sfér zasahují přírodní zákony s takovou důsledností, že jim nelze uhnout. Člověk s jistými vyjímečnými mozkovými schopnostmi se stal samozvaným pánem a kolonizátorem této planety, aniž by vůbec věděl, jaký na této planetě vládne "domovní řád". Vytvořil si svoje zákony, které platí jen pro obytné prostředí, a proto ho nezachrání, jestliže ty přírodní nezná a neplní. Už jednou tu byli dinosauři. Byly jich 4 miliardy a terorizovali celou planetu. Náhle nastala jakási katastrofa a jejich samovláda skončila tak rychle, jak začala.

Je stejně pozoruhodné, co se s člověkem a jeho existencí na tomto světě během času stalo. Zvláště jeho bílá varianta se nejdříve probudila ze života v ráji, kde bylo možno používat živočichů i rostlin k obživě a žít svobodný život. Ale s časem začala jeho populace přibývat. A začal první osudný stupeň jeho vývoje - specializace. Předtím si každá rodina rozdělila práci, každý dělal jinou, ale pro rodinu stejně důležitou. Pak se ukázalo, že někteří jedinci jsou zručnější v něčem a druzí v něčem jiném. Tak si začali svoje výrobky vyměňovat. Stále ještě získávali ze svého prostředí jen to, co nutně potřebovali k životu. A tu nastal zlom, první ukázka přírodního zákona, že s nárůstem populace druhu se snižuje úroveň jeho členů. Člověk, přesně řečeno Bílý muž, začal z přírody odebírat víc než potřeboval a začal s tím obchodovat. Tak nakonec vznikly i peníze, které jsou, spolu s příčinami jejich vzniku, začátkem rozpadu lidské populace. Tedy zánikem druhu.

Bílý muž, bezpochyby po těchto špatných stránkách nejvyvinutější varianta druhu Homo sapiens, začal cestovat, zkoumat a podrobovat národy méně vyvinuté. Přesně tímtéž způsobem začal si osobovat právo na přírodní zdroje porobených zemí a národů, které se stále ještě držely přírodního způsobu života. Braly z přírody jen to, co potřebovaly k životu, jako všichni přírodní tvorové kolem nich. A lidí stále přibývalo a jejich kvalita klesala, zatímco neurvalé sobectví stále rostlo, podle dalšího přírodního zákona ekosystému:

Míšení různých velmi vzdálených ras (USA, Kanada, nyní už i EU), hromadné migrace a přelévání obyvatel z jedné části světa do jiné z důvodů politických či ekonomických (touha po lepším způsobu života) v pravém slova smyslu rozpouští všechny zvyklosti a mechanizmy, kterými nejen lidská společnost, ale celý planetární ekosystém funguje. Mizí nebo slábnou vztahy mezi lidmi. Mizí vztah k rodnému městu, rodné zemi a její specifické historii, všechno to, co člověku vždycky poskytovalo to nejlepší, totiž citovou stránku života. Bez tohoto pocitu ztrácí smysl i další život a dochází k jevům samoničení. Ale jak to v přírodě probíhá, málokdy a málokteré druhy při podobných situacích dokonale vyhynuly. Z paleontologie známe, že po těžkých extinkcích zbylo skoro vždy několik málo či více jedinců, kteří přežili, založili novou populaci daleko dokonalejší, než ta dřívější. Z botaniky je známo, že řada fosilních druhů v geologických uloženinách má znaky druhů současných. Ale povahu mají změněnou, jak jim diktuje příroda, čili přizpůsobenou novým podmínkám biologického i fyzikálního prostředí.

Moudrost člověka vzniká poznáním přírodních zákonů, kterým je na planetě podroben. Pak se uklidní a dívá se na všechny veselé i tragické události kolem sebe jako na samozřejmost. Takový klid znamená štěstí. Francouzi, kteří Ameriku objevovali, tomu říkají

*) Josef Pekař: Postavy a problémy českých dějin.

Vyšehrad Praha 1990. Historica. Str. 301-2.

Ing. Karel Kaňák, CSc., (1922) vystudoval Vysokou školu lesního inženýrství při ČVUT, pracoval v Ústavu pro pěstování lesů, semenářství a školkařství v Opočně. Během "období normalizace" se dostával do názorových střetů s vedením podniku Severočeské státní lesy v Teplicích pro kritiku zasypávání horských kyselých ekosystémů mletým vápencem, a proto v roce 1989 svou činnost v tomto ústavu skončil. Ve skupině Ekoing se účastnil přípravy koncepce a plánu péče o budoucí Národní park Šumava. Tam krátce po jeho založení nastoupil a založil oddělení evoluce lesa. Jeho vědecké názory začaly být novému, technokratickému vedení, dosazenému MŽP v roce 1994, opět na obtíž. V říjnu 1996 byl propuštěn. Nyní pracuje v plzeňském Arboretu Sofronka, které v letech 1956 - 1966 sám zakládal s cílem shromáždit sbírku světového fondu borovic. Zúčastnil se mnoha mezinárodních sympozií. Jeho zkušenost, že si příroda pomáhá sama, je stále terčem útoků tak jako dříve. Karel Kaňák je ženatý a je otcem tří synů.