To, že se doma po stránce tepelné pohody necítíme dobře, může být i nevhodným radiátorem.
Ideální radiátor asi těžko najdeme. Jde tedy jen o to, o kolik ten náš bude nebo je horší.
Na prvním obrázku vidíme klasický radiátor složený z litinových článků. Existuje několik druhů článků, takže se sestavené radiátory trochu liší, ale podstata je stejná. Je to, jak se odborně říká, technicky morálně zastaralá konstrukce, dnes by se už neměla používat. Proč? Není jediný důvod proč ano - míněno ze strany spotřebitele. Vezměme to od začátku. Radiátory (články) jsou těžné. To je finanční výhoda pro výrobce a prodejce, ale zákazník na tom prodělá. Platí zbytečnou hmotnost výrobku, platí nákladnější dopravu i nákladnější manipulaci na stavbě. Podstatné jsou nevýhody funkční. Radiátor má sice poměrně velkou výhřevnou plochu (což je dobře), ale za jakou cenu: radiátor má velký objem vody a tu je třeba (zbytečně) ohřívat. Navíc dnes, kdy se šetří a ústřední topení je vybaveno několika stupni regulace, radiátory s velkým obsahem vody jsou naprosto nevhodné a jakákoliv regulace je téměř zbytečná. Proč? Představme si, že termostatický ventil na obrázku uzavře přítok teplé vody do radiátoru, protože v místnosti je už požadovaná teplota. Ale protože je radiáror plný horké vody, topí dále a zbytečně. Teplota v místnosti stoupá nad potřebnou teplotu. Pak radiátor i místnost postupně chladnou a nastává další extrém. Termostatický ventil otevře přívod horké vody, ale než se studená voda v radiátoru vymění za teplou v místnosti teplotra i nadále klesá. Klesá pod nastavenou minimální teplotu, v místnosti je chladno. Tepelná pohoda je tedy všelijaká a to hlavní, spotřeba tepla a tím paliva i peněz je vyšší. Celou zimu, každý rok. No a navíc, upřímě řečeno, při pohledu na radiáror, co do krásy nic moc a co do údržby (čištění od prachu), na drsném povrchu prakticky nemožná. Pokud už někdo - z důvodů velké výhřevné plochy - trvá na tomto typu radiátorů, pak už je lepší zvolit alespoň články plechové: jsou lehčí a dají se lépe udržovat.

Tady vidíme téměř ideální konstrukci plechového radiátoru. Má všechny výhody: je lehký, má malý objem vody, velkou výhřevnou plochu a poměrně dobře se čistí. Dokonce se nechá ohnout do radiusu a umístit do rohu místnosti (která prochladává nejvíce). Tento radiátor je z přelomu 70. a 80. let minulého století a svědčí o tom, že názory pseudoodborníků na to, že plechové radiátory nevydrží (proreznou) nejsou opodstatněné. Samozřejmě za předpokladu, že je celý systém ústředního topení v pořádku, nikde neteče, voda se minimálně odpařuje (nebo neodpařuje vůbec, použijeme-li tlakové expanzní nádoby) a používáme inhibitor proti korozi.