Veřejné záchodky s proudící vodou stavěli Římané už před 2 000 lety a jejich zbytky nalézáme nejen v Evropě (Pompeje, Ostia), ale i v Africe.

Středověk si s hygienou nedělal problémy. A tak další pokrok v této oblasti učinil až Sir John Harrington, kmotřenec královny Alžběty I., který vynalezl v roce 1596 splachovací záchod a nechal ho instalovat ve svém domě v Kelstonu nedaleko Bathu. Na královnu udělal takový dojem, že si hned jeden objednala do Richmondského paláce. Harringtonova toaleta se podobala dnešním hygienickým zařízením v tom, že měla nádržku s čistou vodou a mísu. Vodu do mísy vpouštěl ventil a tryskala z důmyslně rozmístěných kanálků, aby omyla celou plochu mísy. Odpad neústil do kanalizace, ale do žumpy.

V následujícím desetiletí se objevil opravdový mistr mezi anglickými výrobci záchodů: Thomas Twyford. Zhotovil první bezuzávěrovou jednodílnou klozetovou mísu z porcelánu, místo běžně používaných vytvořených z kovových nebo dřevěných dílů. “Vnitřnosti” záchodu se však nezměnily. O ty se postaral až patent J. G. Jenningse z roku 1852. V jeho míse byla vytvořená mělká prohlubeň naplněná vodou, z které se obsah splachoval proudící vodou přes zápachovou uzávěrku (sifon). V roce 1884 se v Londýně konala zdravotnická výstava a zlatou medaili tu získalo toto splachovací zařízení s vznešeným názvem Pedestal Vase (“váza na podstavci”). Jeho součástí bylo i oválné záchodové prkénko, jaké se užívá dodnes.

První veřejné splachovací záchody byly otevřeny ve Fleet Street v Londýně roku 1852, ale byly jen pro pány. Pro dámy byly otevřeny toalety později v Bedford Street. Byly dílem sira Samuela Petoa, stavebního podnikatele, který postavil mimo jiné i Nelsonův sloup na Trafalgar Square v Londýně, a sira Henryho Cola. Poplatek činil dvě pence "za použití základního vybavení" a očekávalo se, že přinese zisk! Bohužel však v průběhu prvního roku navštívilo veřejné toalety jen 82 lidí, přestože se rozdalo 50 000 letáčků s vysvětlením, k čemu slouží. Navzdory tomuto nezdaru byly v roce 1855 otevřeny další veřejné toalety, jejichž majitelem byla tentokrát londýnská městská správa. Platila se tu jen jedna pence. Pánové však - pokud stáli - neplatili nic.

Na přelomu století byly inovace splachovacího záchodu téměř denní záležitostí. Mezi léty 1900 a 1932 obdržel Patentní úřad Spojených států na 350 návrhů. Ale jen dva z těchto novátorů měli úspěch: Charles Neff a Robert Frame, jejichž splachovací záchod se stal později normou.